Questy

Mytheril forma

Už když jsem se blížil ke kovárně, bylo patrné, že s mým přítelem Anubisem není něco zcela v pořádku. Namísto obvyklého vytrvalého a hlasitého bušení kladiva bylo slyšet pouze podivné pomalé cinkání a vzdychání.

Pootevřel jsem dřevěné dveře, visící na zrezivělých pantech, které by se lépe hodily k nějaké kůlně, než k vyhlášené Vesperské kovárně. Už mnohokrát jsem se svého přítele snažil přesvědčit o tom, že tenhle nevábný vstup do jeho kovárny může mnohé potencionální zákazníky odradit, ale bohužel marně. Hned za dveřmi mě do obličeje uhodilo horko, ostatně jako pokaždé. Ať byl venku letní žár, nebo mrzlo, až praštělo, uvnitř Anubisovy kovárny bylo vždy pekelné vedro.

Anubis sám stál u kovadliny, v pravé ruce těžké kovářské kladivo a v levé rozžhavený železný ingot. Avšak namísto drtivých úderů, kterými běžně opracovával žhavý kov do tvaru různých výrobků, dnes kov pouze lechtal pomalými lehkými údery a sám se jevil značně duchem nepřítomen, skoro spící.
"Hola, Anube, snad jsi u toho neusnul?" zavolal jsem na něj co nejhlasitěji. "Kdybych nevěděl, že je to technicky nemožné, hádal bych, že se snažíš používat svůj mozek a nad něčím přemýšlíš..." neodpustil jsem si ani přátelské rýpnutí.
"Nazdar, Male. Člověče, máš pravdu, něco mi pořádně vrtá hlavou." odpověděl překvapivě mírně Anubis. Protože se obvykle při každé kousavé poznámce hned rozčertil, poznal jsem, že mu asi vážně něco vrtá hlavou. Ale přítel kovář mi nedal moc času k přemýšlení, protože hned pokračoval ve vysvětlování. "No, to máš tak. Jdu si takhle dneska na trh, víš, prohlídnout si, co tam kdo prodává a tak. Znáš to, taky omrknout práci ostatních kovářů, dyť víš, že to tak dělávám." pokračoval ve vyprávění.
A že to pravda byla. Anubis, jako jeden z mála řemeslníků, které jsem znal, neusnul na vavřínech, ale naopak se hodně zajímal o to, jak dobře si vede jeho domnělá i skutečná kovářská konkurence.
"No a prostě - přijdu ti ke stánku takovýho malýho skrčka, zjizvenej byl jako nějakej válečník a i když měl na sobě kovářskou zástěru, tak na hubě bys mu typoval, že není pro žádnou špatnost. Ale představ si co ti tam prodával. Mytherilovou zbraň - scimitar!" dokončil vyprávění, jako by mi teď snad mělo být všechno jasné. A bylo vidět, že ho to pořádně rozhodilo. Nevěděl jsem ale proč. Mnohokrát jsem ho viděl opracovávat stříbro na zbraně proti nemrtvým, nebo dokonce i stínokov proti služebníkům pavoučí bohyně. Co by tedy mělo být zvláštního na mytherilových zbraních? Mytheril je sice vzácný kov, který se velice obtížně těží na skrytých nalezištích, ale i tak několik z mých přátel vlastní části zbroje z tohoto kovu. No, zeptám se ho, snad bude ve sdílné náladě...
"No, a co na tom je tolik nezvyklého Anube? Pláty, kroužky anebo zbraně, nevyjde to nakonec nastejno?" zkusil jsem to tak nějak zlehka naťuknout.
"Prej nastejno. Ty seš ale pako, študovanej mág, ale o zbraních víš velký kulový co?" ušklíbl se nad mou neznalostí Anubis. "Přeci každý malý dítě ví, že ačkoli jde mytheril při teplotě normální běžné kovářské výhně opracovat do různých tvarů, a to si piš, že jenom hodně těžko a častokrát jenom zkazíš materiál a máš z něj prd, tak není na světě takový nástroj, který by ti umožnil mytheril vytvarovat do nějaké použitelné zbraně, která by pak vydržela víc než jeden úder a nezlomila se. A ještě ho pak naostřit a nabrousit, pche! Jelikož je mytheril tvrdý, ale současně strašlivě křehký a odolný proti teplotám, musel bys ho asi odlévat v nějaké speciální formě, která by zbrani dala výsledný tvar už při kování. No, a abys ho nabrousil, to si ani nedokážu představit. I zakalení zbraní z normálních kovů je nesmírně choulostivý proces, ale zakalit mytherilové ostří! To prostě není možný, chápeš to vůbec?" dopověděl s očima navrch hlavy Anubis.
Přiznám se vám bez mučení, že metalurgie opravdu není to, co by se vyučovalo na akademii mágů. A tak jsem byl celkem překvapený tím, co jsem se dozvěděl. "No, a pokud to teda je nemožné, zeptal ses toho tvého kováře, jak to udělal, že se mu to povedlo", zeptal jsem se pro změnu já Anubise.
"Ale jó" odpověděl podivně vyhýbavě "i byl celkem sdílnej. Prej musím jenom dojít do nějakýho doupěte všech živlů, kde najdu formu, když budu šikovnej a silnej. Pche, já a silnej prej! A to mi říkal von, takovej skřítek!" nabručeně pokračoval. "No a v tý formě prej ho zvládne odlejt každej kovář, kterej umí opracovat normální mytheril. A pak už si prej musim jenom z nějakejch elixírů vyrobit speciální nádobu, která vytvoří tak vysokou teplotu, že se mi v ní prej povede zakalit i to ostří." dokončil návod.
"No, a v čem je tedy problém? Myslíš, že to je nesmysl?" zeptal jsem se ho na rovinu.
"Ale né, vždyť jsem ten zpropadenej scimitar viděl na tyhle vlastní oči sakra! Jenom nemám absolutně šajnu, kde nějaký doupě živlů mam najít. Nemluvě vo nějakejch živelnejch elixírech!" řekl a smutně praštil kladivem do železného ingotu, který během našeho povídání dávno vychladl.
"A to já mám zase pocit, že moc dobře vím, kde najdeme obojí." zasmál jem se, "jak doupě, tak elixíry. Vezmi si na sebe nějakou zbroj, do ruky nějakou tu zbraň, kterou umíš ovládat alespoň z poloviny tak dobře jako své kladivo, já dojdu sehnat pár kamarádů a to by bylo, abys do večera neměl také takový scimitar ve své nabídce." odpověděl jsem mu vesele. A když jsem viděl, jak se mu rozzářily oči, neodpustil jsem si asi to rýpnutí: "třeba až budeš mít v nabídce i zbraně pořádných kovářů, uděláš něco i s těmi tvými dveřmi."

Tu přátelskou herdu do zad, jsem skoro necítil...