Questy

Questy pro všechna povolání

Mystická dýka
Duhový míček
Tree of Knowledge
Ohnivý mág
O Ctnostech
Sběratelé
Kletba Ledového démona
Vysvobození ducha Shaunyho
Ztracený rybářův syn
Vílí prach
Zajatec
Klidný večer v hostinci
Unicorn
Kelp
Tydlidrdla
Zářivý prst Ityho

Warrioři a paladinové

Po stopách rytíře
Válečník
D'Harunova cesta
Golden medallion

Vampýři

Odkaz Gargoyla
Cesta za kamennou hvězdou
Tři bratři
Krvavý liche

Rangeři

Skyhawk
Stříbrné salvy

Clerici

Pramen života

Crafti

Shadow Hammer
Glass Hammer
Mytheril forma
Wooden experience

Nekromanceři

Vendeta

NB questy

Tyto questy jsou určeny převážně pro začínající hráče, jsou obvykle situovány buď do tréninkového centra za NB porty v ceších, nebo do lokací, které NB často navštěvují.

Nadšení chovatelky zvířat

V hospodě Rybářova putyka to jako většinu nocí zelo prázdnotou, až na jeden stůl. Hostinský si nad tím smutným stavem povzdechl a jal se natočit aspoň jeden korbel sobě. Jeho hosty téhle noci byly dvě místní chovatelky zvířat, které se rády sem tam setkaly na poklábosení. To se ví, že při tom vypily leda pár čajů a to věru hostinskému moc tržbu neudělalo. I když dnes měly velmi zajímavé téma o dracích a jedna z nich se vytáhla, že se jí podařilo získat vejce. Když té druhé na otázku, jak ho zahřívá, odpověděla: "Umístila jsem ho do nečinné sopky, takže má pořád správnou teplotu," hostinský vyvalil oči. Něco takového mohlo vážně napadnout jenom tuhle ženskou. Chtít opravdového draka! Vždyť její stáj je pořád přeplněná senem a jediná jiskra ji změní v parádní vatru. Ale co, pomyslel si, moje hospoda je u vody a to její vejce se těžko vylíhne. Vsadím se, že ta sopka sem tam něco lávy vyplivne a z vejce bude leda omeleta.

Nemocný kamarád

Žebrák otevřel váček, který našel na pláži a nahlédl dovnitř. "U sta upejřích tesáků, todlec vypadá jako to kouzelnický bylinstvo!" Zabořil do váčku svůj červený nos a dlouze nasál. Netrvalo dlouho a všechna snaha opodál sedících rybářů byla ukončena hromovým kýchnutím, které žebrák mimoděk vydal. S klením vyprskal z úst několik jisker a dodal: "No jo, kejklířskej prach ze síry. Má to celkem grády jako Yobův tabák, to je teda. Vlastně bych mu to moh vokázat, hehe, určitě si taky šňupne. U bolavý nohy, to jo, to on rád zkouší radosti světa." Zastrčil si váček za opasek a vyrazil.

Yobu našel pod palmou, jenže jaksi skučel a potil se. Žebrák se na něho chvilku díval, jako se dívá kočka na andulku a neví, jestli obědvat nebo si hrát. Pak mu říká: "Člověče ožratá, zase si někde něco našel a přihnul sis sám bez svýho kámoša, co?" Jenže Yoba moc nereagoval a tak do něho žebrák šťouchl alespoň klackem.
Po pár vydatných štouchancích hraničících s šikanou se přeci jen Yoba otočil a ztěžka pronesl: "Kamaráde, mě je ti nějak šoufl. Ani tvoje ponožky mi nikdy neudělaly tak špatně jako mi teď je..."
To žebrákovi stačilo, tohle bylo opravdu vážné. Jenom řekl: "Yobo, vydrž! Zaběhnu pro někoho, kdo ti najde felčara." otočil se na patě a pelášil. Hlavou mu zněla Yobova hrůzu nahánějící věta: "Ani tvoje ponožky mi nikdy neudělaly tak špatně..."

Neposední psi

Celý šťastný zamával na rozloučenou tomu skvělému hraničáři, který mu právě dovedl všechny jeho zatoulané psy. Byl správcem útulku pro opuštěné a zatoulané psy. Sám vlastně jedním takovým lidským toulavcem kdysi byl. Ale nyní měl svou práci, nijak moc důležitou, ale práce to byla. Měl zodpovědnost a zakládal si na ní. Pravda, někdy se stalo, že mu psi utekli, ale vždy si poradil. Stačilo si stoupnout blízko cesty, kde se co chvíli prohnal nějaký hrdina a tvářit se zkroušeně. Hned se nějaký zastavil a otázal se, jestli může pomoci. Prostě báječný ten svět je. Radost to je a radost se musí oslavit. A tak si ihned zašel na pivko.

Ach ta rána! V hlavě mu hučí jako trpasličí kovářská výheň, krk má suchý jako minocký štěrk. Příště to chce méně piv, tak tak. Ale nyní do práce. Ztěžka vstal a ve dřevákách se potácel ven ke kotcům. Zastavil se, chvíli ostří na kotce. Ach tak, dojde mu. Pomalu se došourá zpátky do chajdy a pořádně se obleče. O chvíli později stojí u cesty a vypadá velmi zkroušeně.

Pero je mocnější než meč. A co jazyk?

"A víš, jak říkají hřbitovu? Hábéčko!"
Vestan hltal každé slovo svého kamaráda Išika. Vestan byl totiž z paláce a tak toho moc o světě dobrodruhů, co pobíhají tam venku, nevěděl. Ale Išakův otec byl válečník a tak měl jeho syn vždy nové dobrodružné historky. Vestana vůbec fascinoval svět dobrodruhů, jejich způsob života, výpravy, zvyky a hlavně jejich mluva. Mnohdy byla tím nejzvláštnějším, co kdy Vestan poznal. Párkrát zaslechl rozmluvu dobrodruhů a málokdy rozuměl celým větám. Měli své výrazy, rychlé jako kmitnutí hadího jazyku. Jen jim nerozuměl, ale Išik mnohé z nich znal. Díky svému otci, který jinak prý ani nemluvil. "Ta jejich řeč mi přijde mnohem zajímavější, než to, co mě učí Gallante," povzdechl si Vestan kamarádovi.
Ten právě napodoboval výpad svého otce proti kostlivci, když se zarazil a zeptal se: "Kdo že tě co učí?"
"Gallante. Můj učitel etikety."
"Čeho?"
"Správného chování a mluvení."
"To zní pěkně nudně."
"Hm aji jo." Vestan kopl do kamínku na zemi: "Ale nedávno mi řekl, že s řecí je to jako s ovládáním meče."
"Meč a mluvení? To je hloupost aby to mělo něco společného," oponoval mu Išik sebejistě.
Vestan zavzpomínal a pak opakoval po svém učiteli: "Dobrodruzi většinou mistrně ovládají boje, ale jen někteří umí ovládat i jazyk. Je to jako s mečem. Hodně lidí jej neumí ani držet. Někteří s ním umí máchat, anebo se aspoň trochu ohánět. Pak je pár těch, kteří povýšili ovládání zbraně na umění... Hele, posloucháš mě?" Urazil se Vestan, když si všiml, že Išik kouká opačným směrem. Podíval se stejným směrem a zbystřil taky. Před bránou paláce stál právě Gallante a k němu přicházel Išikův otec. Ve zbroji, s mečem u pasu. Rozdíl mezi sucharem a hrdinou, pomyslel si Vestan. Oba kluci se naráz rozběhli, aby zaslechli rozhovor.

Šermíř před Gallantem poklekl na koleno a mírně sklonil hlavu: "Sire, jak jste si přál, bylo splněno. Nalezl jsem ty tři nevydařené pacholky. Myslím, že jsem jim napravil hlavu na dost dlouhou dobu. To co jste postrádal, je zde."
Šermíř podal Gallantemu malý svazek knih, který je jemně převzal a řekl: "Někdy dobrá slova ani vytříbená mluva bohužel nestačí." Když zahlédl opodál svého žáka a jeho přítele, trochu mu zacukaly koutky úst a pak dodal zřetelně nahlas: "Díkec příteli."

Oba kluci ještě stáli s ústy dokořán, když k nim dokráčel Išikův otec a rukou rozbrabčil svému synovi vlasy. "Copak synku, vypadáš jako čerstvě vyoraný newbik," a srdečně se zasmál.
Išik několikrát polknul, než dokázal něco říct: "Tati, ale tys... Teď jsi mluvil úplně nějak jinak než vždycky." Šermíř údivem pozvedl obočí nad takovou věcí.
Chvíli dumal, než se rozhodl dát mladému synovi první lekci rytířů. "Nevím, jestli ti to dokážu fajnově vysvětlit, ale to máš tak. Často v boji nemáš čas rozvádět řeči a raději mluvíš co nejužitečněji a nejrychleji. Ale když jsi v boji dobrý, časem začneš vyhledávat větší cíle, než čištění hábéček od hromad kostlivců a zombů. Takže to chce umět používat i hlavu a jazyk. Divil by ses, kolik bitev se vyhrálo díky vědomostem z knih, které jsou napsané starým jazykem cti. Hodně moudrých lidí si zakládá právě na té znalosti, jak s někým mluvit s úctou a uznáním. Vlastně tím vyjadřuješ tomu druhému uznání jeho síly. Zkratkovitě se hodí mluvit v boji, kde jde o život. Kdo tak mluví pořád, je většinou nějaký snaživec, co ale navždy zůstane u čištění hřbitovů a větší cíle mu budou vždy unikat. Jistě, není to pravidlem, ale každý opravdový hrdina vždy uznával i své slabší spolubojovníky a dával jim to najevo právě řečí cti. Tak můžeš povětšinou rozpoznat dobrých lidí od nevychovanců, co umí jenom nesmyslné věci. Třeba se potulovat kolem hospod a krást věci." Išikův otec si chvíli vyměňoval pohledy s oběma chlapci a pak se drsně rozesmál: "No vidím, že takovej proslov jste od plecha nečekali co? Haha! Stejně zatím nevíte, o čem mluvím, ale doufám to oba v dospělosti pochopíte. Máchání mečem a naditej měšec nikdy nebylo vše."

Zaseknutý zámek

"Vas Flam!"
Zdobenou truhličku zahalila koule plamene. Chvíli ji olizovala, hladila ji jako milenec tělo ženy a pak magické plameny zhasly. Carsini se sklonil a prsty zkoumal povrch truhličky.
"Hmm, to není dobré, moc silný plamen pomalu taví celou truhlu. Safra safra! Potřebuji se dostat dovnitř, ale zámek je tak zaseknutý, že ho musím odtavit. Safra safra! Jak to ale udělat bez roztavení celé truhly i s obsahem?" dumal a ukazováčky si masíroval spánky, navíc pochodoval po místnosti sem a tam. "Roztavit zámek je potřeba. Zachovat truhlu i s obsahem je potřeba. Něco cílenějšího s velkým žárem, ale malou plochou účinku. Safra safra, které kouzlo je tak ideální?" Tu mu nápad bleskl hlavou jako by přeskočil z jeho ukazováčku na jeho spánky. "Jistě, nejjednodušší kouzlo! Safra safra, ale přece se tím nebudu zatěžovat, času na rozdávání nemám a... Safra safra! Počkat. Vím kde najít někoho, kdo by mi byl ochoten pomoci. Kde se čas od času mihne každý začínající kouzelník?" S úsměvem Carsini popadl truhličku, vykřikl zaklínadlo ke stvoření magického koně a už se za ním jen prášilo.

Pěstní souboj

Válečník si prohlížel svoji novou zbraň. Její ostří bylo lepší, než jen normálně ukované zbraně. Čepel byla vylepšena i trochou magie. S takovou věcí se budou lépe sekat štíty nepřátel. A stačilo tak málo. Zúčastnit se pokoutného zápasu. Když mu tehdy na rameno poklepat ten roztodivně oblečený chlap, myslel jsi, že jde o nějakého blázna, protože tak se oblékat... Ukázalo se, že je to ale pořadatel zápasů a odměnou nabízí to, co se hodí. Třeba dobrou zbraň. Pro válečníka je přece samozřejmostí umět se ohánět i svými holými pěstmi a tak nebylo příliš těžké porazit svého protivníka. Jen škoda, že mu zlomil čelist a pořadatel ho už raději víckrát pozvat nechtěl.

Radost z pomoci jinému

Menfer měl dobrý pocit. V tento den byl jako klerik opět někomu užitečný. Ne, nebylo to jako většinou, že stál někomu za zády v boji a léčil jeho zranění. Hodně lidí si vůbec kleriky pletlo s něčím, jako je lékárnička s nohama. Válečníci i kouzelníci bojovali a klerici se jim starali o pohodlí, když je náhodou něco škrábne. Stačí zařvat a on už ten klerik přiběhne a postará se, je to přece jeho povinnost.

Menfer trochu posmutněl nad tímhle předsudkem vůči svému poslání. Opět si vzpomněl na Lojzičku a úsměv se mu vrátil na tvář. Krásná dívka trápená nemocí, od které ji dokázal pomoci. Nepotřeboval zachraňovat princeznu před drakem, nebo krále před kletbou zlé magie. Toto bylo jeho nejdůležitější poslání, chránit a pomáhat nemocným. Otec té krásné dívky kvůli jejímu neštěstí trpěl stejně jako ona. Jeho prosby nešlo nevyslyšet.

Nyní se Lojzičce vedlo lépe a její otec byl asi nejšťastnějším mužem v Britanii. To vše činilo Menfera nejšťastnějším klerikem v Britanii.

Balaam

Byl ponurý den, ostatně jak už bývá ve Vesperském městě zvykem. Mladý kluk jménem Esset si hrál nedaleko hranic města, když náhle uslyšel podivné zvuky. Jeho mladická zvědavost ho lákala, aby šel zvuky prozkoumat. Chvíli vzdoroval, ale pak se vydal směrem k místnímu hřbitovu, odkud zvuky vycházeli. Sotva se přiblížil k bráně hřbitova uviděl, že obvykle tichý hřbitov se zmítá v jakémsi černém oparu, kouři, mraku. Sám si to neuměl vysvětlit a tak zaraženě pozoroval, co se bude dít. Onen černý oblak se začal soustředit nad neoznačeným náhrobkem. Po nějaké chvíli jakoby se zdálo, že ho hrob pohlcuje, až zmizel úplně. Esset ještě chvíli čekal, ale nic se nedělo. Otočil se a chtěl zamířit k domovu. Po pár krocích se ohlédl k náhrobku. Nemohl věřit vlastním očím. Onen bezejmenný náhrobek měl na sobě velký rudý nápis "Balaam". Nemohl popadnout dech, ruce se mu potili a myšlenky nebyl schopen uspořádat. Po pár minutách se vzpamatoval a utíkal k domovu povědět, co se stalo...