Byl poměrně chladný jarní večer, slunce pomalu zapadalo a na krajinu padala rosa. Jana, udatná strážkyně města Lakeshire se vydala na pravidelnou hlídku kolem tábora. Rodiče na ní jsou náležitě pyšní, neboť chránila poctivé i ty nepoctivé, bohaté i chudé, silné i slabé, prostě všechen lid před útoky podlých lesních elfů a všech ostatních příšer, které se uchylují k táboru a snaží se plenit co jim padne do spár.
Slunko zapadlo, zdálo se, že den skončil nějak rychleji. Jana pečlivě pozorovala okolí, když z nenadání zaslechla neobvyklý zvuk a nepříjemné zachvění se pod nohy. Měla divný pocit, mráz jí přejel po zádech. A tak se rozhodla vydat na další hlídku, byť nebyla na řadě. Vydala směrem k sopce, která byla opodál. Přišlo jí, že vyšel ten zvuk vyšel z toho směru.
Pozvolna se plížila k sopce a rozhlížela se po okolí, byla tma, musela mžourat očima a být ve střehu, rozhodně neměla v plánu, aby tohle byla její poslední služba. Jakmile došla nadohled k mohutnému vulkánu, uviděla nějakou prasklinu. Byla si jistá, že tohle tam nikdy předtím nespatřila. Polil jí pot po celém těle, dostala stejný mrazivý pocit jako při zachvění země.
Přemýšlela o tom, co by mohlo být na druhé straně této praskliny. A tak se rozhodla pomaloučku přiblížit ještě blíž. Jakmile se k ní dostala, uviděla, že je trhlina rozsáhlejší, než si vůbec uměla představit. Navíc se z ní draly na povrch příšerné zvuky, vřískot, nářky a smrtelné výkřiky. Jana v sobě našla dostatek odvahy, aby se pokusila zjistit více.
Přikrčila se a přitisknutá ke stěně vklouzla do praskliny. Jana byla velmi štíhlé a drobné postavy, bylo to jen páže bez větších zkušeností, a tak byla dost často nerozvážná a splašená. Štěstí jí hrálo do karet, schovala se za nejbližší větší kámen, který tam zůstal ležet po puknutí vulkánu. Oči jí těkaly ze strany na stranu, snažila se mermomocí vše zahlídnout, ale zároveň neriskovat svůj život. Těch strašných monster a příšer, bylo jich mraky, počítala by je jistě do rána, navíc moc daleko vidět nebylo. Celá se chvěla strachy z těch zvuků, a tak hlasitě dýchala, že se bála, aby se neprozradila. Rozhodla se opustit tento prostor.
Opět se přikrčila a udělala dva kroky stranou. Ale její nerozvážnost si vybrala malou daň, zakopla o šutr a skácela se k zemi. Hlavou jí projely myšlenky, že je to její konec a v duchu se loučila se svými rodiči a kamarády. Tělem jí projela bolest a ucítila, jak jí z nohy stéká krev a plní její botu. Poranění o šutr bylo vážné, ale bolest jí udržovala při vědomí. Zaťala zuby a pokusila se plazit směrem k východu. Tato pozice jí umožnila spatřit pod stěnou cosi divného, blýsklo se to ve tmě. Natáhla jednu ruku a chvilku dolovala předmět ven. Povedlo se.
Jana se vyplazila ven přes prasklinu, a s myšlenkou, že ona je ten štít města, a tak se musí za každou cenu dostat zpět do tábora. Venku ulomila kus větvě, který použila jako podpěru a belhajíc se vracela zpět. Podařilo se jí dostat až do tábora, kde při jejím ošetřování vše popisovala svému kapitánovi. Chvějící se rukou podala kapitánovi pergamen, který byl celý od krve a netušila co jejích obsahem. Věděla, že to už není její starost a omdlela vysílením. Kapitán rozbalil pergamen a zůstal stát jako sloup, v hlavě už spřádal myšlenky, jaké udatné bojovníky požádá o pomoc. Moc dobře věděl, že sám se svou družinou všechen lid neochrání.
Na druhý den vyvěsil pergamen i s informacemi, které dostal na sloup před tábor a doufal, že v tom nezůstanou sami. Ale co vše se tam odehrálo a co vše je ještě skryto nikdo netuší a tak to zůstává velkou záhadou…