Questy

Tydlidrdla

To je nudáááá!" zakřičela Me a protáhla se.
Zo, která ležela na zádech na své posteli, s hlavou visící přes okraj dolů, jen otevřela pusu a bezhlesně vydechla.

Cizinec by měl podle barvy světla a jeho sklonu pocit, že je ráno. Možná ano, ale pak nesmíme zapomenout říci, že ve zdejším astrálním prostoru bylo tedy ráno pořád. Tři pevninské plošiny, na kterých se rozkládal tento svět, se vznášely nad nekonečnou propastí Tarasor a byly obklopeny plamennými vodopády Isixis. Epides, jak se jmenovala nejmenší z plošin, byla celá hustě osídlena. Možná by šla popsat spíš jako vznášející se město plné vysokých věží a spletitých úzkých uliček. Zdejší obyvatele by bylo velmi snadné nazvat démony. Nebylo to barvou jejich pleti, navzdory tomu, že byla často doslova neuvěřitelná. Nebylo to ani jejich ocasy nebo růžky, které jim občas vykukovaly zpod huček a účesů. Byly to jejich oči, které vás donutily ucouvnout a vykřiknout. Když jste se do nich zadívali, teprve tehdy jste si uvědomili, že to co vám stojí tváří v tvář je z jiného a nepředstavitelného světa...

...a jedny z takových očí teď hleděly z okna na šedé ulice zalité zlatým světlem. Patřily démonce jménem Fa.
"Holky, mám to! Půjdeme hrát na schovku," pronesla tajemně.
"To si děláš srandu?" odvětila znuděně Gi a švihla ocasem.
"Má pravdu, Fa, nemyslíš, že už jsme na tohle trochu starý?" podpořila svou sestru Me.
"Počkejte, něco vám ukážu!" výskla nadšeně Fa a zpod své postele vytáhla malou černou krabičku. Vzrušeně odklopila víčko a vytáhla drobnou kamennou runu.
"Co to je?!" "Půjč mi to!" "Já to chci taky vidět!", začaly se přes sebe sestry sápat. Jen Zo dál ležela na své posteli a vzhůru nohama je pozorovala.
"Je to znak z jiného světa," důležitě zašeptala Fa. "Dal mi ho Kir," pokračovala už mnohem všedněji. "Slouží k cestování. Může nás dostat až do míst, ze kterých pochází."
"A myslíte, že to funguje?" zajímala se Lu.
"Jasňačka," ušklíbla se Ma. "Ger mi říkal, že s kluky často cestují do různých světů. Hrajou si tam ty svoje stupidní války," dodala znechuceně.
"Tik jdim!" vykvikla z ničeho nic Zo, jak měla hlasivky sevřené zakloněnou hlavou. "Teda... tak jdem, jsem chtěla říct," opravila se když vyskočila z postele a chichot jejích sester utichl.

Na pohodlné pohovce napůl ležela a napůl seděla Nia, vysoká žena s dlouhými zelenými vlasy, a četla si maličkou, jemně zdobenou knížku. Když zaslechla nekontrolovaný dusot pěti párů drobných nožek po kamenném schodišti, knihu zavřela a mezi stránky vložila svůj štíhlý prst. Jakmile před ní přiběhly její dcery, pomalu vzhlédla a naklonila hlavu na stranu. Dívky se pošťuchovaly a strkaly jedna do druhé tak dlouho, dokud Lu nezakolísala a před všechny ostatní nepředstoupila.
"Copak jste mi přišly povědět krásného," pronesla vysoká žena medovým hlasem. "Plánujete zase nějakou lumpárnu?"
"Chtěly jsme ti jen říct," začala Lu pomalu a otočila se na své pohihňávající se sestry, "že si teď půjdeme hrát na schovávanou!"
"Ah tak," zacukal Nie koutek úst, když uviděla runu, kterou se za svými zády snažila nešikovně ukrýt jedna z jejích dcer. "Dobře, hezky si to užijte. A buďte opatrné, abyste nikomu zbytečně neublížily."
Dívky se na sebe zmateně podívaly, ale pak se vzpamatovaly. Měly vědět, že tady nic neutají. Políbily svou maminku na rozloučenou a za nesrozumitelného štěbetání vyběhly z místnosti. Vysoká žena se zvonivě zasmála a ještě chvíli se za nimi dívala. Když znovu otevírala svou knihu, sama pro sebe si s úsměvem povzdechla:
"Vy jste moje tydlidrdla..."

............

V hlubokém lese se zablesklo. Lidé z vesnice nad tím jen mávli rukou - věděli, že v lese straší. Tentokrát však znamenal záblesk něco úplně jiného. Vysoké zlaté boty se pomalu zhmotnily v trávě, temná sukně se zavlnila a Niiny dlouhé zelené vlasy prohrábl vítr stejným způsobem, jako koruny statných dubů. Vysoká žena pak vykročila do blízkého hostince, kde by mohla najít trošku rozptýlení po dobu, kterou se v tomto jednoduchém světě zdrží...