Questy
Odkaz Gargoyla
Maličký imp pohlédl na sochu Gargoyla, nejméně dvakrát větší než byl on sám. Kdesi v hloubi své duše ucítil prchavý pocit síly a bez většího rozmýšlení...
"Taky budu jednou tak velký jako jsi ty." Řekl jí nahlas a vycenil špičaté tesáky.
Jakob byl mladý vampír. Dokázal se měnit na impa nebo na "člověka". V obou podobách byl ale obyčejný vampír. Nic víc.
Společnost - tedy lidská společnost - jím opovrhovala a zároveň se jej bála. Štítili se jej více, než člověka nakaženého morem. Byl jediným vampírem v malé přímořské vesničce Skara Brae.
Lidi jsou divná cháska, moc divná, pomyslel si. Každý, kdo se odlišuje od toho, co považují za normální, je špatný. Je hodný opovržení. Je nebezpečný. Je sám.
Dokud žil Linis, ten starý rybář s dřevěnou nohou, nebyl tak sám. Tehdy se ještě cítil, že by mohl být něco víc. Že by mohl být člověk. Teď už ne. Vždycky už bude jenom vampír. Je vampír a nedá se s tím nic dělat, ač se mu Linis všemožně snažil pomoct, aby s tím mohl bojovat. Věděl o Jakobově původu, věděl, že jej může kdykoli přepadnout touha po krvi. Přesto s ním sdílel pokoj, chránil Jakoba před ostatními lidmi a hlavně před Jakobem samým. Ale Linis byl teď pryč a s ním bylo pryč i Jakobovo "lidské" dětství. Nyní věděl, že je vampírem a v hloubi duše se za to moc styděl. Záviděl lidem jejich lidství a nenáviděl svou slabost, svůj hlad a neschopnost ovládnout to, čím je. Večer co večer v podobě impa odlétal z malého rybářského domku na okraji Skary. Vždy když zapadlo slunce, přepadl jej hlad. Už s ním nebojoval. Byl jenom vampír. Ubožák a vyvrhel lidské společnosti, která jej ve své dobrotě nechávala přežít. Vylétal do lesů a lovil zvěř. Sál její krev, když jej přepadl hlad.
Poznal už i chuť lidské krve. Tehdy, když při lovu uviděl dva bandity, jak přepadli kupce jedoucího s povozem z Britainu. Chystali se toho muže zabít a Jakob se na ně vrhl. V podobě impa měl větší sílu než oni dva dohromady. Svýma rukama - člověk by řekl nevzhlednými pařáty - rozdrásal jejich kožené zbroje. Jednomu zlomil vaz a druhého kousnul přímo do tváře. Ani sám nevěděl, co ho to napadlo. Teprve po chvíli si všiml, že tvář toho bandity je bledá jako smrt a cítil sladkou horkou krev, jak mu stéká po impím obličeji. Všiml si, že kupec leží, jako bez života. Přilétl blíže a zjistil, že kupec omdlel. Uvažoval, jak probrat toho muže a objevil na povoze měch s vínem. Zvedl kupci hlavu a nalil mu trochu vína do úst. Malá kapička začala kupci stékat z koutku úst a stékala po masitém kupcově krku pomalu přímo k pulsující krční tepně... kapka kvalitního rudého vína, rudého jako krev... sladká krev... Kupec zakašlal a Jakob si uvědomil, že se tesáky téměř dotýká kupcova krku. Zděšen sám sebou rychle odskočil od jeho těla a rychle odlétal do hlubokého lesa.
Jakob věděl, že upíři žijí i v jiných městech tohoto světa, trpěni a opovrhováni lidmi. Jen výjimečně se našel člověk, který by s nimi jednal jako rovný s rovnými. Jakob by dal celý svůj život za to, aby mohl být člověk. Aby mohl být normální jako ostatní. Jakob utíkal. Utíkal lesem sám před sebou, před tím, jakým byl, čím byl. Proč jenom nejsem normální? Opakoval si v duchu zoufale. "PROČ?" křičel na hluché stromy kolem. Prodíral se jako smyslů zbavený nahý hustým houštím, které mu rozdíralo kůži.
Ani si neuvědomil, že provedl proměnu do "lidské" podoby. Vztekle se vrhl do nejhustší houštiny plné ostrých trnů, když tu najednou rána......
Nějakou chvíli trvalo, než se probral. Bolest v hlavě byla taková, že vykřikl. Na čele měl bouli jako roh jednorožce... a přímo před ním stála socha obrovského gargoyla. Jak ji jen mohl přehlédnout? Pozorně si ji prohlédl. Vypadala trochu jako on v podobě impa. Jenom měla mohutnější svaly a byla - byla prostě velká, silná a svým způsobem i krásná. Jakob si chvíli sochu prohlížel a poté si na ni opatrně sáhl. Chladný mramor. Kdopak ji asi postavil? A proč vlastně? Opět se ozvala výrazná bolest hlavy. Zadumaně se vydal směrem domů.
Jakob se už jednou krátce setkal s jedním vampírem. Alsam se jmenoval. Byl postarší a přátelský. Několikrát navštívil Skaru a vždycky si hezky popovídal s Jakobem. Jednou mu povídal neuvěřitelný příběh o tom, že do tohoto světa přijde Brujah, vnuk Kaina, praotce všech upírů, a poté už se žádný vampír nebude muset stydět za to, čím je. Když ho Jakob poprvé potkal, byl Alsam velmi zesláblý po nevydařeném lovu v lese. Jakob mu pomohl. Vampíři musí držet při sobě. Dnes pomohu já tobě, zítra ty mě, řekl Alsamovi. Dal mu napít své krve a dovedl ho do své chýše. A Alsam mu řekl, že přijde Brujah a vampíři si budou všichni navzájem pomáhat a... bláhový Alsam. Nyní byl už taky mrtev. Zabili jej lovci Lorda Britishe.
Když se Alsam jednou ráno vracel z lovu, narazil na jednoho z lovců, co si po pádu z koně rozčísl lebku. Shýbnul se k němu, aby zjistil, jestli mu není možné pomoci. V tu chvíli jej proklály dvě šipky z těžké kuše. Otočil se, aby mohl vysvětlit, co se stalo a dostal další dvě šipky přímo do hrudi. Lovci jej zabili dříve, než zjistili, co se vlastně stalo. Pro ně byl vampír prostě nebezpečná stvůra. Nepřítel.
Tu noc spal Jakob velmi neklidně. Pořád se mu honila hlavou myšlenka na tu sochu. Následující večer se vydal k soše znovu. Hledal ji celou noc. Nenašel ji. Během následujících čtyř dnů a nocí prošel všechny houštiny u Skary a už si začínal myslet, že snad tehdy narazil hlavou do stromu a otřesená hlava vyplodila tyhle halucinace, když tu nečekaně zavadil křídlem o chladný kámen. Podíval se a nikde nic. Udělal krok dopředu a narazil na sochu. Nebyla vidět a objevila se zase až po nárazu. Zvláštní, pomyslel si. Socha, která se objeví, až do ní narazím, není jen tak obyčejná socha. Posadil se, dumal a hloubal a nakonec usnul.
Probudil se až před polednem a socha nikde. Nyní se už nenechal ošálit. V lidské podobě udělal opatrně krok dopředu a nahmatal sochu. Ihned se objevila. "Taky budu jednou tak velký jako jsi ty." Řekl jí nahlas a vycenil špičaté tesáky. Socha neodpověděla. I když si maličký Jakob pomyslel, že by snad odpovědět mohla. Jakob se posadil soše k nohám a začal jí vykládat svůj příběh. Stýskal si, že nemůže být člověkem. Že nemá žádné přátele a každý se ho bojí. "Ty, kamenný obře, máš dobrý život. Nikdo tebou neopovrhuje. Když chceš, schováš se. Já se taky schovávám. Před lidmi, před světem, před sluncem i před sebou samým. Proč jenom nejsem normální, proč musím být to, co jsem? Proč?" Strávil se sochou několik hodin, možná desítek hodin. Proč vlastně? Možná si připadal méně sám, možná cítil, že mají spoustu společného, možná si chtěl jen popovídat. Pak se zvedl a odešel.
Netrvalo dlouho a Jacob opět vyrazil ke svému němému kamennému příteli. Cítil, že to, že si s ním může promluvit, mu z nějakých nepochopitelných důvodů dává sílu přežít sám se sebou.
Sochu od té doby navštěvoval pravidelně každý večer, popovídat si, zalovit si kolem a vrátit se domů. Smiřoval se s trpkou realitou a s životem vampíra. Až jednou...
Jacob se posadil před kamenného gargoyla, sytý mladou krví divoké laně. "Příteli, myslím, že jsem ti o tom ještě ani nepovídal, ale pamatuješ, jak jsem ti říkal o Alsamovi, vampír jako já a snílek... Nevěřil bys, ale i my vampíři máme své sny. Vykládal mi o vampírovi, který byl praotcem všech vampírů, Kainovi. O tom, že jednou přijde jeho vnuk a pod jeho vedením se všichni vampíři spojí. Pomohou zachránit lidi a lidi je přijmou jako sobě rovné. Je to krásný sen. Jak jenom se ten syn jmenoval..." Jakob se zamyslel, a pak si vzpomněl. "Brujah..."
V tu chvíli se zatmělo a Jacob pocítil, jak ho něco odnáší neznámo kam. Když víření ustalo, byl v temnotě, pod nohama jemný písek. Rychle vytáhl pár magických reagentů a magickou formulí si rozsvítil. Byl v nějaké chodbě a z ní se k němu řítil vzduchem černorudý vampír. Na pozdrav nereagoval a tasil drápy. Jacob se rychle proměnil a připravil k boji. Neměl čas přemýšlet nad tím, proč se sem dostal ani, kde to vlastně je. Bitva s nepřátelským vampírem byla těžká, ale pro Jakoba skončila vítězně. Přeměnil se zpět do "lidské" podoby a do několika lahviček nabral krev toho divného vampíra. Chutnala nasládle, trochu nahořkle, ale byla velmi chutná, Jeho svaly se naplnily velkou silou a pocítil fantastické opojení silou a mocí.
Opatrně postupoval chodbami podzemního komplexu. Jednou málem zahynul na nebezpečné pasti a podruhé měl namále, když se z písku všude kolem vynořilo několik krvavých kostlivců. Po bitvě s nimi se napil z vlastních cákanců krve, aby dobral, co nejvíce síly. Začal provádět další proměnu do impa, když tu ucítil, že proměna probíhá trochu jinak. Místo do malého impa se proměnil do vzrostlého gargoyla. Stejného jako jeho kamenný přítel. Jenom nebyl šedivý, jako mramor, ale měl barvu své hnědé kůže.
Starý vampír se odmlčel a podíval se na čtyři mladé impy kolem.
Jeden z nich se ozval. "Justicare Jakobe, ty nam zase nepovíš, jak to skončilo, že? Zase nám řekneš, že až budeme velcí a silní, máme se tam vydat sami, najít si tu sochu u vesnice Skary a zjistit co jí máme říct, že?"
Starý vampír v lidské podobě přikývl. "Ano Sargo. Tímhle setkáním by měl projít každý z vás. Měla by to být taková zkouška vaší víry. Víry v sebe sama a v nás vampíry."
Mladičká, světlehnědá impka se zeptala: "A Mistře Jakobe, opravdu budeme mít jednou guildu, takovou jako mají normální lidé? Až přijde vnuk Kaina? Brujah?"
"Ano Laisalo. Jednou už nebude naše společenství tajné, ale budeme uznávanou guildou. S vlastním gildovním kamenem od Bohů. A každý vampír bude hrdý na to, čím je. Protože je na co být hrdý."
A Laisala se ještě zeptala. "A opravdu pak budeme rovni normálním lidem?"
"Rovni normálním lidem? Ano. Budeme rovni normálním lidem ve chvíli, kdy lidé začnou myslet normálně. Tak jako myslíme my, vampíři. Dokud nás sami nejsou schopni uznávat a nejsou ochotni nás chápat, do té doby jim nemůžeme být rovni. Jedině tak, že bychom chtěli klesnout na jejich úroveň."
Vampír pohlédl do dáli směrem k zapadajícímu slunci. On jednou přijde. A Camarilla povstane.
Pokynem ruky propustil mladé impy, lehce se schoulil a jako velký gargoyl mramorově šedé barvy se protáhl a pomyslel si. "Můj šedivý kamenný příteli, dnes mám chuť na malou zkoušku odvahy." Zasmál se a vycenil tesáky. Poté se odrazil, zamával kožnatými křídly a odlétl směrem k lesům Skara Brae...
O mnoho let později...
Upír Tersivan už bezmála hodinu nehybně klečel před trůnem Temného. Čekal, neodvážil se pohnout. Temný ho ignoroval a jeho prázdné oči se upíraly kamsi do neznáma. Tersivana Vládce Dark vampírů děsil a znervózňoval ho. Sám nedávno překročil 200 let života, ale věk Temného se měřil v tisíciletích. Čím se může zabývat mysl tak prastará? Mysl, jež již dávno překročila a překonala bouřlivé vody šílenství, do kterého staří upíři postupně upadají, a nyní jakoby plula na temné a děsivě poklidné hladině neznámého moře. Kam se dostane mysl upíra, když překoná šílenství? Dívat se na Temného bylo jako hledět do bezedné propasti, která vás každou chvíli může pohltit. Ticho v sále znenadání přerušil hlas Temného. Promluvil, aniž by se pohnul, aniž by se jeho oči hledící do prázdnoty zaostřily. "Takže?"
Tersivan se vzpamatoval z úleku a na znamení úcty sklonil hlavu "Nalezli jsme sochu poblíž města Skara Brae a rozbili jí na padrť. Ancienit Vampire Lord je uvězněn a hlídají ho moji nemrtví. Navíc podle všeho magie stone krystalů byla se sochou propojena a nyní postupně vyprchává. Za nějaký čas budou krystaly venkovním vampírům k nepotřebě."
Temný se k němu pomalu otočil, Tersivan se zachvěl pod probodávajícím pohledem jeho očí."A k čemu nám budou nepotřebné stone krystaly?"
Hlas vládce upírů byl monotónní a bez emocí, ale Tersivan ve vzduchu dobře cítil houstnoucí napětí, proto si pospíšil s odpovědí: "přišli jsme na způsob jak krystalům dodat energii jiným způsobem. Temná krev jim dá sílu. Sice dočasně na určitý počet použití, ale dá."
Temnému přes tvář přeletěl letmý úsměv, který zmizel stejně náhle jako se objevil, "ano krev... věčný koloběh, pralátka světa dávající silu pažím upíra, rychlost jeho křídlům a z jeho kůže tvořící pláty oceli." Pokynul Tersivanovi rukou "a nyní běž, zajatce uvězni v síních pod kryptami a dbej na to, aby se k němu nedostal nikdo nečistý."
Poté co dozněly kroky Dark Vampire Necromancera, který spěchal splnit svůj úkol, síň podzemního paláce se opět ponořila do ticha. Temný se usmál a pak se jeho mysl opět ponořila do moře myšlenek plných krve, temnoty a věčnosti...