Skrček malý, nehezký až šeredný, povstal od svého stolu, zavřel knihu a oděv se do hrubého pláště vztáhl ruku k magické runě a tiše svou fistulí zvolal magickou formuli pro cestování po světě. Tím malým šeredou nebyl nikdo jiný než výběrčí poplatků a daní Airel.
Malý a pokřivený byl od přírody. Poďobaný byl od neštovic. Fistuli měl od jednoho vrhače kamenů, který Airela nešťastně trefil balvanem, když seděl obkročmo na pařezu. Ovšem zlomyslnost a poťouchlost měl Airel sám od sebe. S jeho zjevem se ostatně není čemu divit.
Cestování Airela, který jinak už dlouhá léta nevylezl ze své daňověporadenské kanceláře na dně nejmenovaného dungeonu, mělo svůj zcela prozaický důvod.
Před několika okamžiky se vrátil od mocného Al Hazreda, jemuž za výběr daní zodpovídá. Ten byl hrubě nespokojen se situací, která poslední dobou panuje. Rozmohlo se totiž neplacení guildovních poplatků. Pokřivenému Airelovi vyhuboval, posmívaje se jeho neutěšenému tělesnému stavu, že kromě ženských teď nezvládá ani svou práci.
To se pochopitelně Airela velice dotklo, tedy, pokud vůbec tento eufemismus lze použít. Airel byl nepříčetný. Nepříčetný v tom pravém slova smyslu.
Jistě znáte zákon padajícího ... ehm ... zákon transpozice nálad nadřízených. Teď Airel kul své plány, jak se lidem a ostatním obyvatelům krutě pomstít, když způsobili jeho trýzeň.
"Tak já nestačím ani na svou práci?! to se na to podívám, Tady nekdo bude plakat hořké slzy bolesti, ale já, já to nebudu."
Už si představoval jak budou postižení hořekovat, láteřit a proklínat ho. Ta představa mu dělala nesmírně dobře.
"Tu bolístku si budete foukat hodně dlouho holomci!"
Vybral namátkou dva dlužníky, společenství Zlatého kruhu a společenství The Guild Knights and Masters. Jejich kameny sebral a ukryl hluboko v podzemí mezi monstra, která si lidská fantazie jen steží dokáže vybavit.
"Tady si sednu a budu tady sedět tak dlouho, dokud velitelé těchto společenství osobně nepřijdou a neodprosí mne. A když už přijdou prosit ať si s sebou přinesou dlužné peníze, jinak jim jejich kameny nedám."
Pak se zahalen do tlustého pláště posadil na jeden z kamenů, nadávaje na všechny, kdo mu přišli na jazyk.
"A holomci, koukejte mi přinést celé pečené prase až sem půjdete! Mám hlad."
Pak začal pomalu usínat a když nakonec usnul, zdál se mu sen, ve kterém do sedmi půlnocí pro kameny nikdo nepřišel a on je s nevýslovným pocitem uspokojení rozbil sedmou noc napadrť....