Ministerské výnosy

Zápach rybiny. Těžká vlezlá mlha. Sychravo. Po soumraku...

... přístavní putyka Námořníkovo útěcha, Nujelmské doky.

"Človeče ani se mi nechce zpátky do paláce na službu, do práce. Kardinál se právě dozvěděl novinky, z Britainu. Popadl mou halapartnu a rozsekal kus nábytku. Takhle zuřit sem ho nikdy neviděl."

"Co se stalo? Se nevzpamatoval z toho nájezd odpadlíku na jeden z hradů?"

"Co na jeden, vypleněný jsou už oba. Že prej nehne prstem pro ty z těch ubohých frakcí. Dostal rezignaci jednoho leaderů a neví co dělat. Tak zuří. Do toho přišla zpráva, že druhej hrad byl popleněn a relikvie byly ukradeny. Moh prasknout."

Jane de Rahne, kardinále Britainský.
Za celou tuto nepříjemnou událost nesu plnou zodpovědnost. Jsem si vědom situace, která na dvoře Řádů panuje, avšak nejsem schopen s tím nic udělat. Proto odstupuji ze své funkce a přenechávám jí někomu, kdo si ji zaslouží. Někomu mladšímu a silnějšímu. Nechci vypadat jako zbabělec, a proto i nadále budu působit v Orderu, pomůžu získat relikvie i kameny zpět, ale už jen jako řadový bojovník.

Meggie, odstupivší leader

Nechť pokladnice přetékají hojností. A nechť něktěří jsou překvapeni tím, co si které příšera nosí v baťůžku.

*Kelkin*

Slyšte slyšte lide Britainský, nádvoří hradu Lorda Britishe bylo popleňeno, bankéřka zavražděna a relikvie uloupeny. Také guildovní kameny guild se postrádají.

Toto jasně koresponduje se stavem, který v hradu panuje. Nepořádky a zmatek. Nejednotnost a nedisciplína. Dopustil by snad Váš Lord, aby se něco takového dělo na tom dvoře? Jeho nepřítomnost není omluvou. Žádám od hlav zástupců Řádu, nebo kdo ten cirkus vede, jasnou odpověď a nějaký rozhodný akt proti odpadlíkům. Nebo budou postaveni oni sami mimo zákon.

podepsán: Jan de Rahne, kardinál Britainský a prozatimní vládce.

Saman si sedl na zpulky ztrouchnively kmen stronu a zadival se na oblohu. "Ten mesic, sil je cim dal mene, a uplnek je pryc. Kdyby slo nejak uchovat jeho zari. Treba nekde jeste zbyl tvor dostatecne magicky, aby to dokazal..."

Stary saman se posadil na parez. Cesta ho zmahala. Je to jiz davno, co naposledy potkal lid sveho kmene. Nekteri padli v boji, jini zemreli starim, nemocemi nebo zlou magii. Da se rici, ze zustal sam, jediny.
Zadival se na oblohu, na miliony vzdalenych hvezd, a na mesic, ktery byl ve treti ctvrti. "Uz brzy, uz brzy se mi vrati cast sil", pomyslel si, a vzdychl. Do mesta magu, kam se rozhodl odejit, je jeste daleko. "Jak by mi pomohlo vzit na sebe podobu vlka, to by se krasne bezelo. Ale nesmim, nechci ty lidi vydesit. Sice jsou to carodejove, tak by mohli mit pochopeni, ale nemohu to riskovat. Mnozi nasi rasu nenavidi."

Bety stála ve výklenku jednoho kamenného průchodu hlavního města Britain a byla jí zima. Studený večerní vítr od moře povlával jejími šaty, a vyháněl z nich poslední zbytky tepla. Bety by se ráda oblékla tepleji, ale zakryté tělesné vnady by jí více zákazníků nepřivábily. Bety se živila prodejem svého těla a pro dnešní den ještě neměla štěstí. Vlastně štěstí se jí poslední dobou vyhýbalo až příliš často. Nejprve jí po patnácti letech vyhodili z Červené lucerny. Prý pro nedostatek pracovního nadšení. Do jejího pokojíku hned nastěhovali tu malou flundru z Trinsické tržnice, která tam byla ochotná dělat za pár ryb cokoliv s kýmkoliv. A jen co Bety ze svého bývalého podniku vyšla, tak ji za prvním rohem, o to málo co si našetřila, obrali dva maskovaní lupiči. V jednom z nich poznala svého bývalého zaměstnavatele, ale strážný jí neuvěřil. Možná proto, že sám byl u Lucerny častým návštěvníkem a hodlal tam docházet i nadále. Bety nyní bydlela v pronajmutém bytě přístavního hostince a aby dokázala zaplatit vysoký nájem, musela se pořádně ohánět. Pro dnešní večer si za své stanoviště vybrala jeden ze tří průchodů v hradbách, rozdělujících hlavní město na severní a jižní část. Z části proto, že tudy lidé procházet museli, a zčásti jako úkryt před ledovými větry, které každým rokem oznamovaly příchod zimy. Lidí však v tomhle nečasu procházelo jen pomálu. A když, tak se choulili ve svém vlastním oblečení, a o její nabídky spojené se zahříváním tělo o tělo nejevili zájem. Bety se už rozhodla dnešní neúspěšný večer ukončit, když její pozornost upoutaly pištivé zvuky z nedalekého východu ze stok. Louče na zdech, týrané neustálými poryvy větru, vrhaly jen minimum prchavého světla. Přesto Bety rozpoznala několik neforemných postav vylézajících ze stok a vykřikla. Ihned poté se rozběhla pryč, ale úder magické moci ji zmrazil uprostřed pohybu. S hrůzou pak sledovala postavu obezřetně se blížící se ze tmy. Vypadala jako krysa, ale byla velká jako ona a chodila vzpřímeně po zadních tlapách. Tento krysí tvor měl na sobě podivnou koženou zbroj a ve velkých uších se mu lesklo několik masivních zlatých kroužků. Tvor přistoupil těsně k Bety o očichal ji. Za ním se ze tmy vyrojilo asi deset dalších podobných tvorů. Uprostřed této skupinky se k sobě mačkalo hejno tence pištících mláďat. Všichni tito tvorové vysíleně oddechovali a v ochablých prackách svírali nesourodou sbírku primitivních zbraní. Jejich vyděšené pohledy směřovaly zejména k právě opuštěnému výstupu ze stok. A když se jeden z krysích tvorů pomalu zhroutil k zemi, všimla si Bety i množství zranění pokrývajících těla ostatních tvorů. Krysí tvor u Bety sklouzl pohledem po své skupince a pohlédl ženě do tváře.
„Neublížíme, a ty buď klidná. Rozumíš?“
Promluvil lidským jazykem s těžkým přízvukem. Když Bety přikývla, krysí tvor mávl prackou a kouzlo držící Bety povolilo. Krysák ukázal prackou na vstup do stok ztěžka vysvětluje.
Tam dole už ne domov. Tam hluboko dole teď smrt. Tohle zbylo z hnízda. Nás bylo mnoho. Skaven dobrý bojovník, to věř. Ale dole jatka. Bez naděje. Útěk hned nebo smrt. Mi našli východ sem k Vám. Štěstí. Štěstí i pro Vás. Ty vládce železných mužů odtud? Ukaž mi ho. Potom vy moct připravit. A možná, možná i zachránit.
---------------------
Poznámka pod čarou.
Mnohý dobrodruh se již pokusil pomoci, někteří samostatně, jiní v družinkách, ale invaze jako by nebrala konce. Každého zabitého tvora temnoty záhy vystřídal další, ještě hrozivější a bojovnější.
Ti nejodvážnější válečníci, kterí měli odvahu prohledat mrtvého nepřítele dřív než ho strávil oheň si všimli, že bohatstvím sice neoplývají, ale zato nosí zvláštní, zlověstné COSI.
Proč? Dává jim TO snad sílu? Nebo TO snad slouží k mnohem temnějším věcem, o nichž smrtelník nemá ani tušení?

Nová Nara

Necelých 8 let uplynulo od doby, kdy se vampíří bůh Amon a jeho vyznavači utkali v ukrutném boji proti démonu Darlogovi a jeho armádě zla. Jen několik málo věrných tehdy přežilo a podařilo se jim na poslední chvíli vstoupit do Amonova Andělského portálu, který je přenesl do doposud nepoznané země – Britainu.

S vědomím blížící se zkázy, jež uchvátila původní zemi Amonthie včetně jejího hlavního města Nary a která se zajisté nevyhne ani doposud nic netušící zemi Britainské, začali Amonovi věrní ve jménu boha samotného shromažďovat nejudatnější bojovníky, nejmocnější mágy a nejzručnější mistry umění řemeslnického. Tak vznikla Amonthia, společenství neohrožených, jež si bere za primární cíl boj s nadpřirozenými mocnostmi zla ve světě a přípravu na poslední bitvu, ve které pozvednou své zbraně proti samotnému ztělesnění nejděsivějších představ.

Roky bojů, tvrdé práce, důkladného výběru a tréninku nově příchozích přinesly své ovoce. Udatnost, odvaha a neoblomnost příslušníků guildy se staly legendárními. Různé spolky a sekty se shromažďovaly a rozpadávaly, ale Amonthia se stala stálicí založenou na vzájemné důvěře, spolehlivosti, solidaritě, přátelství a v neposlední řadě na víře v boha Amona.

Po mnoha vítězných bojích a důkladných přípravách se konečně podařilo uskutečnit sen mnohých. Z kořisti získané v bojích proti silám temnoty a díky štědrým darům majetnějších stoupenců se podařilo na první pohled nemožné – vybudování nejnovějšího a nejmodernějšího ze všech Britainských měst, které bylo na památku hlavního města původní země Amonthie pojmenováno Nová Nara.

Zásluhy na tomto nevídaném úspěchu patří v první řadě všem chrabrým hrdinům lidu Amontského, jejichž vítězství a důvtip přinesly guildě potřebný majetek, nadále také žoldákům, bez jejichž pomoci by trvalo shromáždění zdrojů na výstavbu města déle.

Nechť nadále vzkvétá proslulost, síla a důmyslnost stoupenců Amonových!

Faith, The Mage

Jsme přátelé už od nepaměti. Často spolu zachraňujeme bezmocné hrdiny, kteří zůstanou uvězněni v moci démonů. Tam, kde skály, jako slunce vypadají, ale světlo nedolehne. Srdce padlých hrdinů, které jsou ukryty v útrobách démonů pak darujeme bohům.

*Stolor, přítel Polcerův*

Procestoval sem mnoho měst a spatřil jsem toho starého válečníka jménem Gardan na mnoho místech.Slyšel sem jej vyprávět o zvláštních dracích, nikoliv tvarem či barvou. Říkal něco o odměně, ale to nás lidi asketické už nezajímalo. Optejte se ho sami.

*Asketik*

Místo krve se zatřáslo.
Temný Poslední dál hlídá svoje vězně. Kapky krve a naděje stékají po těle Lady Lamii. Dosud se nenašel žádný zachránce a to slibuje závratnou odměnu tomu kdo jí osvobodí.

Nájezdíci

tak si v klidu sedím na břehu jezera a lovim si krakeny a jinou tu havěť. Od draků se zpátky táhne zbědovaná cháska z dolních pater za jezerem. Viděl sem je tu předevírem v plné síle a v dvojnásobném počtu.
"Copak bando, kdo vám pocuchal vizáž ?"
"Hleď si svojich ryb a buď rád, že tě tu nas vrchní velitel trpí.Si tu nový a jěště si drzej, to my pocuchali je. Osminohou verbež jednu. Měls slyšet, co slyšet , ale vidět jak sme jim natrhli pr...ádlo.Průrvou sme se dostali k jejich pokladu a obrali sme jim jejich magii temně upředený Zlatý zámotek. A co ti tu vykládám. Kdyby se nekdo ptal, tak o ničem nevíš. Určitě se po tom bude někdo schánět, určitě se budou paktovat s kdekým, samotné ty bestie sou nuly, nic víc. Chachacha. pavouci zas... e dostali a my se novým kouskům přiučili."

......

*Frantisek,zvany Franta, nerudný a ukrutný rybář od jezera pod Covetous*

Utok na Jhelom.

Zdalo se to byt uplne jasne a primy utok na zapadni pobrezi byl odrazen.Avsak zakerni arachnidove v tajnosti svazali a vystrnadili z jizniho Jhelomu straze a zabarikadovali jediny magicky port do teto casti mesta.Cestovat sem je nyni mozne jen a pouze lodi. Co bude dal nikdo nevi...

Ztratilo se 8 panen, které znají klíč k pokladu s nájmem domku číslo 5. Naštěstí v dnešní moderní a pokrokové době už máme věštce kteří se podívali do kávové sedliny a prozradili nám, kde se děvčata ukrývají. Je to údajně:
- u vchodu do bludiště
- v akademii umění (především výtvarného)
- u zbytečného mostu
- ve Vesperu, skrývá ji ten kdo ji dokáže vy/zneužít
- u jednoho z oltářů ledového boha
- v rozvalinách katedrály
- u malé sopky
- uprostřed krvavého pentagramu u opuštěného města

(Completed)

Plachty se dmuly pod náporem silného větru a Anabela svištěla po mořské hladině. Kapitán Gargesh se přidržoval lanoví a hleděl směrem k vzdálené pevnině. Za ním spočívalo pět dlouhých let na moři. Projel se svou posádkou úžasná exotická místa a zažil nespočet dobrodružství. Rozhodně měl na co vzpomínat. Jeho myšlenky však přesto směřovaly kupředu. Myslel na svou ženu a děti, které před tak dlouhou dobou zanechal doma. Teď se k nim vracel a byl rozhodnut, že už je nikdy neopustí. Navíc s tím nákladem, který vezla Anabela v podpalubí, měl jistotu, že celá jeho rodina budou žít v blahobytu až do konce jejich životů.
Vzdálenému pozorovateli by to připadalo jako okamžik. Jen mrknutí oka a člověk by mohl přijít o veškerou podívanou. Pokud by ale pozorovatel sledoval loď na obzoru velmi pozorně, viděl by, jak během zlomku vteřiny, z moře se vzedmula obrovitá vlna a celou loď v táhla bez jediného překvapeného výkřiku do hlubin oceánu. Jako když zaklapnete knihu. A pak už jen drobné bublinky, pomalu se rozmělňující na mořeské hladině, naznačujíc, že se tu *něco* stalo.
Opravdu jen málo z pozorovatelů by pak mohlo pokývat hlavou a říci: "Myslel jsem, že Kelp už dávno zahynul..."

„A to vám povím, dnes jsem po dlouhé době viděl na Tondovi, že se zas raduje. Od toho večera, kdy se na něj vrhla ta bestie skoro nic nevypil, nepromluvil…ale dnes to bylo jiné, každému objednal a po tom co mi řekl, ani platit nemusel! Náhodou procházel kolem lesa, když tu to na něj vyskočilo, prej malé kotě, za ním hned druhé,třetí a čtvrté Banni, Noel, Lugh a Infimo, mňoukli a zas upalovali dál, v doprovodu velkých koček. Kočky? Pche, náhodou mi jeden z dobrodruhů, který se na jejich záchraně podílel řekl, že prej Basteti to jsou….no to je fuk hlavně, že se u nás stále najde nějákej ten hrdina, kterej těm černým potvorám kožich vypráší.“

Temné podzemí dunělo. Temný Poslední rázoval síní a pokaždé když došel ke stěně, vztekle do ní udeřil. Zuřil a jeho vztek se nad ním vznášel jako šedý opar. Ti tři. Nejen že dokázali prolomit zapečetěný vchod do jeho podzemí. Nejen že odolali jeho prvnímu útoku ale ještě dokázali poslat ven vzkazy, i když zkomolené. Co na tom, že se za pár dnů ty svitky rozpadnou. Ta chamraď je jistě najde. A utekl mu i ten drnkal. Ještě že se mu podařilo znovu zapečetit vchod. Pri téhle myšlence ho zachvátil vztek tak, že pěstí přerazil velký žulový katafalk ve dví. Zapečetil?! Pche, dnes zaklínadlo povolilo a vchod už není neviditelný. Zkoušel ho obnovit ale nešlo to. Slábne. Teď to věděl jistě. A také věděl co se stane teď. Přijdou další a on možná nebude mít dost sil se jim postavit. Zvedl hlavu a zařval až se kamenný strop roztřásl a dolů spadlo několik kamenů.

Starý vévoda seděl před praskajícím krbem a hleděl do plamenů. Pokaždé když nastala chvíle klidu se mu myšlenky rozeběhly a skončily u jeho dětí. Dětí ztracených kdesi v neznámu. Odešli vesele, doprovázeni hradním bardem a s písní na rtech. Vrátil se však jen pološílený bard, který si nic nepamatoval a složil jen těch pár veršů než zemřel. Ach ano, ty verše. Každý den je v duchu slyší:

První v čele Lamia, postava štíhlá, hlasu jasný tón
vpřed s kuráží kráčí v ruce zvon.

Dva bratři její, Chiropteran, Incubus, po jejím boku
neopustí ji, i kdyby šli sto roků.

Tři tedy kráčí pustinou temnou, soutěskou a zase ven
co na konci čeká nikdo neví z nich, naděje zbýva jen.

Čtyri strany světové na výběr měli, všechny prošli již
nenašli nic, až v samém středu, tam našli svůj kříž.

Povzdechl si. Naděje. Má jí ještě? Pořád v hloubi duše věřil, ne cítil, že jsou ještě na živu. Že jen úpí pod nějakou strašlivou kletbou a že už se k nim blíží hrdina, který je vysvobodí a oni přiběhnou zase domů, veselí a s písní. Usnul tak s představou a úsměvem na rtech. Jen v té kratičké chvíli, kdy se bdění mění ve snění, uslyšel ještě úpění odkudsi z hlubin vycházející ze tří hrdel.

...byl bledý jako stěna a stále ještě vytřeštěnýma očima sledoval hostinského, jak mu nese pořádnou holbu piva. Tonda mlynář byl lamželezo a unesl dva pytle mouky přez rameno jako nic. Za normálních okolností se nebál ani čerta a už nekolikrát zbouchal na hromadu lapky, co se pokoušeli vylepšit si jídelníček jeho povozem s moukou. Teď se však třásl jako osika a z očí mu koukala smrt.

"A co se jako, tento...", pravil uvážlivě hostinský. Mlynář do sebe zvrhnul holbu a chytil trosku lepší barvu. Nadechl se a spustil: "Vyjel jsem ráno ze mlejna a šinu si to přez les, klídek, pohodička. Už jsem byl skoro ve městě, ale najednou slyším že se něco černého mihlo mezi stromy. Tak si říkam, a hele zase panter, budu se muset vratit se sekyrou a bude kožich před krb. Jenže ono se to blížilo a blížilo a najednou to bylo přede mnou. A bylo to...", mlynář polkl a zase zbělel. "Bylo to strašný. Vypadalo to sice jako panter, ale bylo to asi dvakrát tak velký a ty oči... sama smrt je nemá tak hrozný. Ale nebylo to samo. Než jsem začal utíkat, viděl jsem aspoň dvě další jak se blíží lesem. Naštestí se to pustilo nejdřív do mýho koníka, co táhnul povoz. A vypadalo to, že má velkej hlad. Nevim jestli to běželo za mnou, ale do města jsem doběhl. A říkám vám, že dokud tohle bude tam venku, tak do lesa nepáchnu!", dokončil mlynář.

Celá hospoda naslouchala se zatajeným dechem. Kdyz mlynář skončil, hovor se zase rozproudil a hlavním tématem bylo nové nebezpečí, které číhá venku. Skupina čtyř dobrodruhů u jednoho stolu naslouchala stejně pozorně, ale nikdo z nich nevypadal překvapeně. "Tak už je to zase tady.", povzdechl jeden z nich. "Musíme je najít a zničit než najdou co hledají.", pravil nejstarší z nich. "Zatím se to vždy podařilo, nesmíme zklamat ani tentokrat!", uzavřel.

Kdesi v lese velká černá bestie větřila. Krev, čerstvé maso a neznatelné stopy toho, k čemu to cítilo bezbřehou nenávist. Zařvalo to a rozběhlo se to směrem k pachu. Další temné stíny ho následovaly. Zbyl po nich jen odlesk rudých, dábelských očí...

Prokletí vlků se rozmáhá světem, některým duším lichotí a jiným ne, proto vrátil se na svět Ceidwadův bratr Symudiad, strážce vlčích duší. Legenda praví, že se objeví tam, kde dlí prastarý bůh severských vlků.

Caeldrik aep Fianna, přednášející pronárodních legend Moonglowské Akademie