27.05.2021
Dveře do kuchyně se rozlétly hřmotněji než obvykle. Mezi futra se vevalil obrovitý chlap v bahnem špinavých kalhotách. „Není doma?“ mrzutě se podíval na ženu sedící za stolem, pláčem zrudlýma očima mžourala na vyšívání. „Ne, ještě se neukázala. Nikdo ji neviděl?“ odpověděla lehce chraptivě. Muž si sedl naproti manželce a povzdechl si: „Ne, nikdo. Naposledy v poledne, když mi do lesa nesla oběd. Vod tý doby nic.“ Odmlčel se a zamyšleně si protáhl prsty. Lupání kloubů ho vrátilo do reality. „Ale beztak v tom je ten chlápek, no ten vznešenej, co se k němu měla minulou neděli. Motali se spolu kolem celý den. Visela na něm očima…“.
Bylo už dlouho po půlnoci. Oba rodiče spolu dál seděli u stolu přemýšleli, kde asi může být jejich jediná dcera. Doufali, že jen poznává slasti mladé lásky a brzy se objeví. Snad ráno, ukáže se celá rozpačitá doma a zmizí do svého pokojíčku. Pak si to spolu vyříkají a vše bude jako dřív.
Na její posteli ležel jen stín květiny stojící u okna. Nikdo jiný už si do této postele nikdy nelehne. Nikdo už tu květinu nezaleje. Mladý život dívce vyprchal z těla stejně rychle, jak těm dvěma z předešlé noci.
- - - - - - - - - - - - -
„Kde je ta služebná?“ pomyslel si velebný pán. „Snad zase někde s někým nelaškuje?“ Bylo mu jasné, že dívka, co měla mít dnes službu jen tak nepřijde. Bude ji za to muset ráno pořádně pokárat.
Půlnoční víno si dnes tedy dolil sám. Miloval červené. „Rudé jako plášť toho zvláštního muže, co tu včera chodil po zahradách,“ pomyslel si a usrkl.
Na ubrus stekla kapka a rozlila se podobně jako krev služebné, co se jen chtěla v nudné službě trochu pobavit.