Spisovatelská soutež - vyhodnoceni

[Inkvizitor Dan]

Vyhlášení výsledků soutěže:

Povidka č. 1auotr Gayver (doufam ze to je spravnej nick, jestli ne tak napis prosim, Ocroc Vas chce zapojit do nejakeho projektu) : 2 hlasy
Povidka č. 2 autor Erunno : 11 hlasů
Povidka č. 3 autor Petr S. (STALE NEVIM JMENO INGAME POSTAVY): 2 hlasy
Povidka č. 4 autor Nemesis: 23 hlasů + 2 hlasy poroty -- 33 hlasů
Povidka č. 5 autor Bereg: 14 hlasů +3 hlasy poroty -- 29 hlasů
Povidka č. 6 - autor Freak: 8 hlasů


1) Omlouvám se všem za to, že mi to trvalo takovou dobu. Bohužel v poslední době je pravidlem, že když chci cokoli udělat plánovaně na UO, tak mi do toho něo přijde v realu.
2) Jako porotci hlasovali: Inkvizitor Dan (+S+), Perseus(+S+), Jacqy (Etoiles), GM Ocroc, moje manželka .

Vzhledem k situaci a velmi vyrovnanému vysledku první dvojice, jsem se rozhodl rozdělit finanční odměnu pro vítěze napůl i pro druhé místo, místo původně plánováné malé ceny útěchy.

Vítězem soutěže a tím i dvorním písmákem lorda Britishe se stává Nemesis a jako druhý se těsně umístil Bereg.
Sláva vítězi, čest poraženým. Děkuji všem za účast a doufám, že se mi povedlo alespon male zpestření skomírajícího RP.

Prosím první dva umístěné aby mne kontaktovali na ICQ: 266518831. U předávání odměny potřebuji asistenci GM, je proto potreba se nějak domluvit předem pokud to půjde.

[Inkvizitor Dan]

Povídka č. 1:

Kronika Temného ráje

Inu opět usedl za svůj psací stůl starý druid aby zanechal dalším generacím odkaz z temného ráje. Čím asi začít …. Je to nádherná zem,Plná nebezpečenství a výzvy k dobrodružství. Cechy sou plné snaživých bojovníků jež na pokraji svého čerstvého mládí zdaleka nevědí co je ve světě čeká. Města nebývají tak bezpečná. Občas i zde naleznou se tací kteří dychtí po majetku a krvi nevinných.
Čas od času někerá města jsou přepadeny nájezdníky z temného podsvětí jež ve své neukojitelné chtivosti po krvi a nevinných obětech vysílá temný pán. Někteří ze starších dobrodruhů, a zdatných válečníků. jež se spolčují ve zdejších gildách tvoří skupinky a snaží se pánovy zla utržit bolestivou ranu v různých jeskyních. A tak oslabit armádu, jež by mohl použít k napadení města. Pravda je že ne pokáždé se tato výprava do tajuplných jeskyní vyvede. Nejeden válečník, čaroděj nebo i jiný zdatný bojovník v těchto kobkách se buďto ztratil a už ho nikdy nikdo nenašel a nebo zde našel akorát smrt a svoji zkázu. Jsou i tací jež temné jeskyně a i ty nejhorší dračí sluje dokáží vybít a dostat se k pokladům jež danné tajemné místo ukrývá. Zdejší rybáři vyprávějí o tom, že temný pán vypustil i na ně nejednu temnou nestvůru při jejich lovu ryb na mořském dně. A to není vše je mnoho temných zákoutí, ve kterých čeká smrt na ty, jež se chtějí pokusit ukořistit zlato a poklady, které po celém světě temný pán s jeho armádou ukořistí. Když vydrancují nějaká panství, království nebo nějaké osady.Bohužel tento temný ráj obývají i takový lidé jež by zasloužili viset za svoje zločiny. Přepadají nevinné dobrodruhy a vraždí skupinky dobrodruhů, kteří se snaží oslabit pána zla. Loupí a vraždí koho je napadne, bez rozdílu na to jestli je mladý, stařec, muž či žena. I proti takovým se naši dobrodruzi musejí chránit. Existuje legenda o tom, že se jednou narodí člověk, jež nebude ani královské ani šlechtické krve. Tento člověk se naučí takovému řemeslu jež mu bude dobře sloužit na jeho poutích a jednoho dne povede armádu lidí proti temnému pánovi a nakonec ho porazí, nalezne jeho obrovské pokladnice a aniž by jedinou minci z pokadu uzmul rozdá tyto poklady lidem jež přišli o své rodiny a těm co to nejvíc potřebují.Temný pán již dlouho vládne temnotě na tomto světě, ….....v tu chvíli dostal druid nesmirnou křeč do ruky silnou bolestí se začal svijet, a v křečích vykřikl“Nechť si zatracen a ty a tvý demoni..... uh uh …....... budete jednoho dne sraženi na kolena a tvou hlavu ti srazí válečník který tě zabije tvojí zbraní“. Vedle něj se zjevila osoba jež vypadala jako by ji celou tvořil kouř a z kápě kterou měl přes hlavu vysvitly rudé oči které zasáhli duida a ten na místě zkameněl a proměnil se v prach. Temná pán uzmul kroniku starého druida, aby ji nikdo nenašel a nemohl rozšiřovat slova druida. Jenže temný pán se přepočítal. Druid psal jen čistou pravdu, každý z těch lidí, jež se spolčovali v gildách věděl že oslabením temného pána oddálí ůtok na jakékoliv město. Někdy se stává, že i malé skupinky nezávislé na temném pánovy napadají tato města jen proto, aby se sami obohatili. Takové to skupinky dlouho nepřežívají neboť nemají dostatek sil, aby porazili stráže a nebo dobrodruhy jež se ve městech vyskytují. Od té doby poletuje světem duch mrtvého druida a snaží se pomoc těm jež ji potřebují našeptává a snaží se radi těm jež jeho volání dokáží vyslechnout.

[Inkvizitor Dan]

Povídka č. 2:

Bylo chladné ráno, nad lesem se snášela hustá mlha. Mladý ranger se neslyšně procházel lesním podrostem. Téměř to vypadalo, jakoby nechodil po zemi, ale vznášel se několik čísel nad porostem. Jeho oblečení bylo jako stvořené do lesů, měl hnědou magicky upředenou robu a hnědý plášť. Na zádech mu seděl toulec plný šípů a štít trochu větších rozměrů, v ruce si nesl dlouhý a nebezpečný luk. Na opasku se houpal kryss začerněný tak, aby neházel odlesky. Svým darem stopařství prozkoumával stopy na lesní půdě a hledal lovnou zvěř.
Podařilo se, nalezl stopu. Podle otisku usoudil, že je to stopa laně. Vydal se po stopách, pomalu a obezřetně, aby si nevyplašil svou kořist. Když v tom několik stovek metrů před sebou uslyšel výkřik mladé ženy v ohrožení. Rangerovi se zježily chloupky na krku, byl to výkřik, který naháněl husí kůži. Okamžitě posoudil kterým směrem a přidal do klusu, dával si velký pozor, aby nedělal hluk a mohl se přiblížit co nejblíže. Po několika minutách se dostal na dohled ženě, která vydala ono žalostné zaúpěni. Ranger se zastavil a pozoroval, jak žena zakutá v plátech se bránila několika násobné přesile nemrtvých. Krvácela z několika ran, které prorazily brnění a její pohyby se stávaly stále těžkopádnějšími. Ztrácela příliš mnoho krve… Musel jednat. Nedaleko ležel těžký válečný kůň a krvácel z rány na hrudi. Neváhal a vytáhl z toulce šíp, založil jej na tětivu a vystoupil na okraj mýtiny. Zamířil a šíp opustit ratiště luku, nebyl čas ztrácet čas, v poklusu vytáhl další šíp a znovu vystřelil. První šíp byl ještě ve vzduchu, když z ratiště vylétal pátý. Čtyři z pěti šípu nalezli svůj cíl v hlavách a hrudích nemrtvých; zasažené kreatury padly naznak a konečně zemřely. Mladík doběhl přiliž blízko na to, aby byl luk něco platný, odhodil jej stranou a ze zad sundal štít a tasil kryss. Nepříliš dlouhá zbraň s vlnitou čepelí začala kroužit a sekat ve složitých pohybech zkušeného bojovníka. Netrvalo dlouho a začala si vybírat krvavou daň, dalších několik nemrtvých padlo k zemi a konečně našli odpočinek. Zbývalo jen pět nemrtvých, kteří stále dotírali na zraněnou. Čas se zastavil, žena nezastavila ránu, která ji šla na hrudník a obdržela další krvácející šrám. Další rána od nemrtvého měla být poslední… Šavle letěla vzduchem, když v tom mladík skočil před ženu a nastavil štít, zároveň ťal svou zbrani a poslal útočníka k zemi. Bojoval jako tygr, bránil se, uskakoval a útočil. Jen několik minut po začátku boje zůstal mladík na planině sám jen se zraněnou ženou a jejím hřebcem. Pohledem propátral okolní les, a když nenašel žádné nebezpečí zabodl kryss do země a opřel o něj štít.
Sklonil se k ženě která se stěží držela při vědomí. Podíval se na její zranění a začal ji sundávat brnění. Žena vystřelila ruku a popadla mladíka za robu.
,,Klid uzdravím tě, jen mě nech, abych ti pomohl.“ Řekl mladík
Žena nechala ruku klesnout na zem a upadla do mdlob. Ranger ji tedy sundal poničené platy a začal zkoumat její rány. Nebyly hluboké, ale bylo jich hodně. Vytáhl ze své brašny obvazy a několik bylin. Netrvalo dlouho a byliny zastavily krvácení a obvazy zakryly zranění. Opatrně vzal mladou ženu a odnesl ji do stínu k nedalekému stromu. Potom se vrátil k válečnému koníkovy. Sklonil se nad něj a položil mu ruku na šiji.
,,Budeš v pořádku jen to bude trošku trvat.“ Usmál se.
Jakoby zvíře rozumělo a zařehtalo. Mladík se dal do práce a opět vytáhl z brašny byliny a obvazy. Chvilku pracoval a zastavil krvácení, trvalo to a tiše se proklínal, že se nevěnoval studiu zvěrolékařství. Po několika minutách byl hřebec obvázán. Mladík vstal a došel k nedalekému keři, otrhal několik lístků, vrátil se k hřebci a vložil mu lístky na jazyk. Bylina dodala hřebci sílu a ten vstal a vzepjal se na zadních. Ranger přišel k hřebci a popleskal jej po krku, hřebec jej šťouchl hlavou.
,,Tak pojď, dostaneme tvou paní odtud.“ Řekl mladík.
Hřebec kráčel k zraněné ženě. Mladík se rozhlédl a uviděl svůj luk a sebral jej ze země. Hodil si ho na záda a šel ke svým zbraním. Sebral ze země štít a hodil si jej na záda a vytáhl kryss, očistil jej od krve a zasunul na své místo. Došel k hřebci a ženě. Opatrně vzal ženu do náruče a vkročil do lesa. Kůň jej bez jakéhokoliv pobídnutí doprovázel. Kráčel hodinu nebo dvě a už byli na kraji lesa, když v tom náhle a nečekaně se odněkud vynořil Duch země. Pomalu vykročil směrem k mladíkovi. Mladík odběhl zpátky k lesu a jemně položil ženu na zem. Nenamáhal se sundat ze zad luk, stejně by mu byl k ničemu. Sundal ze zad štít a vytasil kryss, podíval se na několik metrů vysokého Ducha země, který se pomalu ale jistě přibližoval. Mladík si uvědomil po prohlédnutí své zbraně, že proti tomuhle nemá šanci, ale z boje utéci nechtěl. Hřebec zařehtal mladíkovi u hlavy a natočil se tak, aby mohl nasednout. Vyšvihl se tedy do sedla, vsunul nohy do třmenů. Zatočil v ruce kryssem a popohnal hřebce proti duchovi. Vyhnul se ráně, která ho mohla zabít, v klusu ťal svou zbraní, ozvalo se zařinčení kovu o kámen. Nic se nestalo, zbraň Duchovi nic neudělala. Mladík marně přemýšlel co dál když v tom se ozvalo…
,,Kal Xen!!“ vykřikl mladý muž.
Přijížděl na nádherném mustangovi, jakých se na světě moc nevidí, oděn byl do koženého brnění, které kryla roba oranžové barvy. V ruce si nesl dlouhou černou hůl, černější než hlubiny pekla. Chvilku potom co vykřikl ona podivná slova, z hole vyletěl dlouhý lesklý had, který jakmile dopadl na zem, zaútočil na Ducha země.
,,Kal Vas Xen Ylem!!“ vykřikl podruhé čaroděj.
Tentokrát ukázal holí na zem; z místa kam ukázal, se vynořil stejný Duch země jako ten co bojoval s magickým hadem. Okamžitě zaútočil na první kamennou postavu a zasypal ji údery tak mocnými, že by dokázaly zabít býka na jedinou ránu.,,Por Ort Grav!“ zaznělo a z ruky čaroděje vylétl klikatý blesk. „Corp Por!“ zamumlal a z ruky vylétl paprsek bílého světla. Obě kouzla udeřila v rychlém sletu po sobě a bylo vidět, že Duch země utrpěl zranění. Odštípl se z něj kamen velikosti půlky lidské postavy, dopadl na zem a okamžitě zmizel. „Por Ort Grav!“ zamumlal „Por Corp Wis!“ řekl další kouzlo… Duch země se otřásl a explodoval.
Čaroděj sesedl z mustanga, rychlím krokem přišel k mladíkovi.
„Buď pozdraven Rangere.“ řekl čaroděj a napřáhl ruku. „Jsem Nathaniel Rahl, čaroděj a prorok.“
„Zdravím Nathanieli, jsem Erunno.“ potřásl nabídnutou rukou. “Děkuji ti za záchranu života nás tří.“
„Popovídáme si později, raději teď odtud zmizíme. Pojď.“ Řekl a šel nasednout na svého mustanga.
Erunno si hodil na záda štít a kryss zasunul na své místo. Čaroděj mávl rukou a nehybná, zraněná dívka přistála mladíkovi v náručí. Čaroděj popohnal svého koně do lehkého klusu a mladík jej následoval. Jeli dlouho do noci, při soumraku sice čaroděj rozžehl svou hůl, ale byla temná bezměsíčná noc. Netrvalo dlouho a museli zastavit, aby neriskovali zranění koní. Nejdřív sesedl Nathaniel, mávl rukou a bezvládná dívka se plavým obloukem snesla nedaleko od středu malé mýtinky. Erunno sesedl a ze sedlové brašny sundal srolovanou přikrývku, rozvinul ji a přikryl bezvládnou dívku tak, aby byla v teple. Otočil se a vnořil se do lesa, tiše jako lesní zvěř po tmě pátral po dřevě na oheň a při té příležitosti poslouchal, jestli v okolí neuslyší cizí zvuky. Vrátil se na mítinku a začal připravovat oheň.
„Nemorduj se s tím tak.“ řekl Nathaniel a ukázal prstem na hromádku dřeva. „Vas Flam“
Z prstu vylétla ohnivá koule a zažehla, jakoby plápolal několik hodin a ne vteřin.
„Děkuji“ poděkoval Erunno.
Dlouho do rána ti dva seděli a povídali. Nathaniel se dozvěděl, co se stalo dívce. Na oplátku čaroděj vypověděl, jak je oba našel. Dlouho se bavily, spřátelili se a začalo velké přátelství. Ovšem přemohlo je spaní a tak se uložily ke spánku.
Erunno se probudil do chladného ranního vzduchu, vymotal se ze svého pláště a podíval se na čaroděje, který spal. Vstal a šel se podívat na zraněnou, hned jak došel, dívka se na něj usmála.
„Děkuji ti za záchranu života.“ řekla krásným sladkým hlasem.
„Není zač. Jmenuji se Erunno.“ řekl a přisedl si vedle dívky.
„Mé jméno je Samanta, jak bych se ti mohla odvděčit?“ zeptala se dívka.
„Možná jen maličkost.“ zaváhal Erunno.
„Povídej můj zachránče.“ usmála se dívka.
„Polibek, má paní.“ zamumlal Erunno
Dívka se na něj usmála a chvilku se vpíjela do jeho očí, měl je nádherné. Tak upřímné, plné něhy, přesto že to byl člověk divočiny, nebyl to divoch. Náhle jej políbila, nebyl to obyčejný polibek ale polibek, kterým začala další část příběhu……

[Inkvizitor Dan]

Povídka č. 3:

Věk Běsu

Tvář měl jemnou a mrtvolně ztuhlou v jakési temné grimase.Velké černé zorničky,mírně zamlžené
posmrtným bílým povlakem,se zdály stále živé a hluboce se vpíjely do stromoví lesa.Rozepnutá bílá
košile odhalovala hruď,která byla jako pavučinou protkaná temnými vlákny prasklých žil a tepen.
Tělo celkově se zdálo být vysušené a kůže na končetinách byla volná a visela,i když už se pozvolna
začínala loupat.
Sám a nepovšimnut ležel uprostřed vyprahlé mýtiny.Zvířata však,jakoby měla symbolickou hrůzu,
nechá vala chlapce napospas rozkladu. Byl jeden z mnoha a země,jež stále ještě pociťovala následky
katastrofy,jejímž následkem byla zkáza lidstva,už začínala pomalu vzkvétat a obnovovat svojí
funkčnost a běh.
A přeci stačilo tak málo a mohlo se všemu předejít a přeci země nyní trpí pod náporem hnijících
mrtvol a ztěžka se vzpamatovává z vlastní bitvy,kterou bez povšimnutí započala jako defenzívu proti
tvoru,kterému zároveň byla stvořitelem a matkou.Právě toho tvora,který se domníval,že chápe a
přitom čím víc zjistil,tím víc přispěl k nerovnováze a vlastní zkáze.Proti člověku.
ČÁST I.
Schylovalo se ke konci února a město,z větší části nezaměstnané se pomalu probouzelo do dalšího
dne.Na ulicích několik málo automobilů,které dávaly najevo,že ještě existují lidé,kteří krizi alespoň
s určitou rezervou zvládají.
Celý svět byl,stejně jako toto město,potopen v krizi a zužován válkami.Tovární komíny sem tam
produkovaly tuny popela,avšak každý si hleděl svého a nikdo ve strachu nevycházel ven,pokud n ebyl
nucen.
V těch časech války a utrpení,kdy moře bezútěšně hučelo a tichým hlasem volalo o pomoc k povětří,
které z dálky neslo slova bojových písní a povyku,nezastavil se nikdo a nepřemýšlel,ni na chvíli nad
trapností celé situace.A pokud někdo takový byl,jeho slovo nemělo význam.
Je mnoho náboženství,ale žádné neupírá to,že naší matkou je země,mnohokrát opěvovaná ještě za
doby,kdy každý měl právo na svůj názor,a svoboda vládla širými kraji.Nikdo si tenkrát nepovšimnul
nánosu špíny skrývající se pod přetvářkou a iluzí,která byla hromadně s takovou vervou všem
předkládána.Až později přišli lidé na to,že tato svoboda je jako stálé řešení až příliš euforická a
dlouhodobě nezvládnutelná v náporu děsu.
Mezitím,mimo všechno dějství,čas i prostor na kolenou klečí pán tvorstva,stravujíc se zevnitř hanou
a utrpením všeho zvěrstva,bezmocně se svíjejíc v okovech nekonečna a prázdnoty,všeho a ničeho,
světa,který není a přeci je hmotný,neb jest nekonečný a zároveň ubíjející nedostatkem prostoru pro
klidnou mysl.Nad ním anděl smrti sklánějící hlavu s temnou kápí a potměšile mu otevírá pohled na
širé dějství,sledujíce se vzrušením jeho výraz plný zděšení.
Nový věk je tu,armáda chaosu vzdává hold budoucnosti světů.Temné síly se chopily moci a mrtví , jsa
podřízeni síle tohoto běsu,kráčejí v kole věčného utrpení.A hnilobný zápach mísí se s výkřiky
nesoucími se temnotou v nekonečné pustině zapomnění,ba i svět jak tlel postupně dlouhými věky,
započal projevovat svou stinnou stránku,zkaženost a temnotu,která se v něm léta plnila až do
dnešních dnů,věku smrti.
Stoka plná duší věčného života protékala skrze mrtvolné prsty a k věčnému trestu se žádný nevyhnuv,
prostupovaly tichem modlitby a kajícné věty odsouzenců.Pouze kdo za života vědom si věcí
bud oucích,prohlédnuvši všední obraz a zdánlivou pravdu,kdo rozeznal správně fádní skryté lži a
poodhalil,i když jen částečně roušku pravdy mohl se vyhnout trestu zatracení,znajíc praktiky a
zákony platící široširým světem.
Jedině ten kdož ví,že má bytí účel a zná zákony světa ostatním neobjasněné,je schopen vládnout
silami tak mocnými,aby se stal pánem těchto sil zužujících jinak napříč zem.Jest však otázkou,jeli
větší zatracení omezenost hmoty,prostoru a toku myšlenek,nebo cesty pekelné.
Náhoda nezná pravidlo,je nekonečná a kdo neví,že je něco nemožné,jedině ten může z ničeho
vytvořit postup a výsledek za který bude každopádně odměněn.Jediný důvod nekonečna je
nevědění.Vědět vše znamená znát nekonečno a vlastnit klíč ke všem záhadám a otázkám podstaty a
bytí.

[Inkvizitor Dan]

Povídka č. 4:

Bylo sychravé odpoledne. Venku hustě sněžilo a za okny se proháněl studený vítr. Blížila se bouře.
Seděl jsem ve své světnici a dopřával si šálek horkého čaje.

“Kde je? Přece nemůže přijít pozdě, když nás čeká tak důležitý úkol.” Čekám na svého přítele
Eragona, se kterým hodlám podniknout cestu do jiného světa. Do světa nedotčeného technikou s panensky
vyhlížející přírodou. Do světa legendárních hrdinů a starobylých měst s honosnými katedrálami, do světa
jako býval kdysi ten náš. Tam, kde se udatní bojovníci střetávají se silami zla, s příšerami horšími, než jaké
si lidská fantazie dokáže představit do světa zvaného Britannie. Byl jsem udiven, když jsem zjistil, jak málo
lidí žije na tak velkém území, s jehož rozlohou se naše malá planeta nedá vůbec srovnávat. Našel jsem
ovšem spoustu společných rysů, což mě vedlo k myšlence, zda se někomu, dávno přede mnou, nepovedlo
podobnou bránu otevřít, či snad dokonce zda my sami odtud nepocházíme. Už fakt, že je svět obýván pouze
nesmrtelnými, je velmi zvláštní. Byli jsme snad vyhnáni a zbaveni nesmrtelnosti? Kvůli čemu a kdo to
způsobil? I na tyto otázky jsem hledal odpověď a proto jsem se rozhodl podniknout dlouhou a náročnou
pouť do světa Britannie, abych to zjistil.

Smrtelníci, při té myšlence jsem se musel pousmát. Jsem totiž jeden z mála, kteří sdílí a chrání
tajemství nesmrtelnosti, stejně tak můj přítel Eragon. Zažil jsem již mnoho zim a viděl umírat spoustu svých
blízkých, snad příliš mnoho. Nesmrtelnost se omrzí. Lidé tvrdí, že ne, ale co oni o tom mohou vědět.
Posledních pár desetiletí jsem se zabýval kvantovou fyzikou a fyzikou částic, abych přišel na rychlejší
způsob přepravy a jen díky mé chybě, či snad náhodě, se mi podařilo otevřít bránu do cizího světa. Podnikl
jsem již mnoho výprav, ale nikdy ne tak daleko. Proto jsem požádal svého přítele Eragon, aby mi byl
společníkem na této náročné a možná i nebezpečné cestě. Prožili jsme toho spolu hodně, a proto mi přišlo
vhodné, požádat o společnost na této cestě právě jeho. “Buch! Buch!”, ozvalo se do ticha světnice. “Pojď
dál, je otevřeno!”, křikl jsem. Konečně! “Venku to vypadá na pořádný blizzard, neměl jsi problémy při cestě
sem?”, ptám se. “Ne, až na pár pobudů na rohu Pound street a Harrisnovy je venku celkem klid”, odvětil
Eragon a zablýsklo se mu v očích. O chvíli později jsme již stáli v obývacím pokoji a chystali se na
cestu. “Určitě máš všechno?”, ujišťoval jsem se asi už po páté. Eragon nato odpověděl souhlasným
kývnutím. Spustil jsem odpočet a s naprostým klidem jsem čekal na otevření portálu. Zato Eragon byl
nervózní. Těkal očima po místnosti a s napětím očekával, co bude dál. 5,4,3,2,1... ”Portál byl vytvořen.”,
ozvalo se z počítače. Nastavil jsem čas na 24 hodin. Není bez zajímavosti, že čas v Britannii utíká daleko
rychleji než v našem světě, a proto sedm dní tam je jako jeden den u nás. Čas je relativní, pokud jste
nesmrtelní.
Vstoupil jsem první. Uběhlo sotva pár sekund a hned vedle mě se objevil Eragon. Vyzvracel se.
Ušklíbl jsem se. “Poněkud nepříjemné, že?”. Na jeho tváři se zračila směs nevole i pobavení zároveň. “To se
při prvním cestování na tak velkou vzdálenost stává. Příště to bude lepší, uvidíš.”, utěšoval jsem ho. Pohled,
který se nám naskytl, byl přímo úchvatný. Stáli jsme na malé mýtince a kolem dokola se rozprostíral les tak
hustý, že po pár krocích se jasné denní světlo změnilo v temné příšeří. Nikdy dřív jsem tu s nikým jiným
nebyl a tak mě celkem udivil výraz mého přítele. S otevřenou pusou se rozhlížel kolem sebe a doslova hltal
každým pohledem své okolí. Zajímalo by mě, jestli jsem se poprvé tvářil taky tak. Nejspíš ano.

Procházeli jsme hustými lesy, přes rozlehlé pláně i vyprahlé pouště, kolem skal tak vysokých, že
nebylo vidět vrchol. Naše kroky se ubíraly směrem k hlavnímu městu Britain. U tamního pána, Lorda
Britishe, jsem pobýval jen krátce a to jen díky velmi dobrým vztahům s Torem Elsdragonem, velmistrem a
hlavou cechu válečníků. Zachvátilo mě velké nadšení, když jsem se od něj dozvěděl, že se mu podařilo najít
muže, jehož tajemství by mi snad pomohly lecos osvětlit. Bývaly doby, kdy se o jeho dobrodružstvích
povídaly příběhy snad v každé hospodě v zemi, ale to bylo dávno předtím, než se Tor narodil. Zmizel, a
spolu sním i jeho příběhy. Zpráva o jeho znovuobjevení mi vyrazila dech. V Britainské knihovně jsem
strávil dlouhé hodiny pátráním po nejstarších záznamech, po čemkoliv, co by mě přivedlo na stopu našeho
původu. Až jednou, v nejzazší části knihovny, jsem našel zcela zaprášený starý svitek, v jehož obsahu jsem
se poprvé setkal s Jeho jménem a ihned jsem věděl, že On je klíčem k odpovědím na mé otázky.

Šli jsme právě po úbočí dlouhé rokle pod klenbou stromů, chráníce se před poledním sluncem, když
tu mě z myšlenek vytrhl křik a dusot kopyt. Ukryli jsme se v nedalekém houští a s napětím čekali, co se
bude dít. Náhle se mezi stromy vyřítil jezdec na černém zvířeti, připomínajícím koně s krvavě žhnoucíma
očima. Nightmare! Legendární stvoření ovládané velmi silnou, temnou magií. Proslýchá se, že tyto stvůry
požírají lidské maso a dokáží jedinou ranou usmrtit člověka. Jezdec, oděn v černém hávu, měl na hlavě
zlověstně vyhlížející kostěnou masku. Nekromant, blesklo mi hlavou. Kůň pod ranami jeho ostruh mocně
zaryčel a hnal se přímo na nás. V zápětí se z nedaleké houštiny vynořil další jezdec. Tentokrát však statný
muž na sněhobílém mustangovi v nablýskané zbroji s temně zářícím kladivem. Opravdový rytíř! Při té
myšlence jsem se tiše zachechtal. Něco usilovně křičel na muže v černém hávu, nebylo mu však rozumět.
Tu se Nekromant otočil a z jeho úst jako střela vyletěla slova moci, směřovaná směrem k nepříteli. “Kal
Vas Flam!” Rytíř se náhle ocitl v záchvatu plamenů šlehajících odněkud pod ním. Nekromant se zastavil a s
mírným úsměvem sledoval výsledek své magie. Vzduch nasytila vůně spáleného masa. Zdálo se, že se
válečník ve své zbroji doslova upekl zaživa. Tu však vystřelil rukou vzhůru k nebi a skoro šeptem
pronesl: “In Mani!” Z nebe se snesla sprška zářivých jiskřiček a uhasila všechny doutnající části jeho brnění.
Muž se opět narovnal a pobídl svého mustanga. Ozvalo se temné zaklení a vzduch opět prořízl zlověstný
křik: “Vas Flam Por!”, zakřičel Nekromant z plných plic. Planinou se rozletěla ohnivá, kometu
připomínající koule, která závratnou rychlostí krátila vzdálenost mezi oběma soupeři. Rytíř se opět ocitl v
objetí plamenů, tentokrát však jakoby se kouzlo minulo účinkem. Během sekundy stáli oba bojovníci bok po
boku. V očích rytíře se zablýsklo a temně zářící kladivo vyletělo směrem k protivníkovi. Ozvala se ohromná
rána a celý prostor kolem pohltilo ostré světlo. Nekromant se bezvládně sesul k zemi. Rytíř seskočil ze
svého koně a začal mrtvolu prohledávat. Párkrát zalovil v záhybech róby a pak se s úsměvem opět vyšvihl
na svého mustanga. Nad mrtvým tělem se začala tvořit pára, která se pozvolna měnila v mlhu, až se nakonec
zformovala do lidské podoby. Nikdy jsem na duchy moc nevěřil, ale to co jsem viděl, se snad ani jinak
nazvat nedalo. “Vy prokletí Indiáni, nikdy si nedáte pokoj co?” Pronesl rytíř s úšklebkem na tváři. “An
Corp!” To co vám teď popíšu, jak jsem viděl, mi asi stejně neuvěříte, ale přísahám, že se to opravdu stalo.
Duch se začal pomalu vlévat do bezvládného těla a to se jako zázrakem začalo zvedat. Ressurection! Už
jsem o tomto náročném kouzle slyšel, ale nikdy ve spojitosti s rytíři. Paladin. Ano, mocný Paladin by to
svedl, ale jen s pomocí magického svitku. To byla nejspíš ta věc, co mu sebral, pomyslel jsem si. Magický
svitek. Neuvěřitelné. Nikdy by mě nenapadlo, že kdy budu svědkem vzkříšení. S Torem jsme se pohybovali
vždy v okolí měst a za doprovodu silně chráněných karavan, ale to, čeho jsme právě byli svědky, daleko
předčilo všechna vyprávění o soubojích, o kterých jsem slýchával. Nekromant se s obtížemi vyšplhal na
Nightmeru a pomalu odklusal pryč. Paladin si oprášil začouzené brnění a chystal se taky vyrazit, když tu se
Eragon, z mě nepochopitelných důvodů, vynořil na mýtině a pomalu kráčel k němu. Bez váhání jsem vyrazil
za ním a o pár chvil později jsme již kráčeli vedle sebe. Paladin si nás změřil pohledem a po krátké chvilce,
kdy nejspíš usoudil, že ti dva podivně vyhlížející cizinci pro něj nepředstavují vážnější hrozbu, opět seskočil
z koně. “Zdravím Vás, poutníci, ve jménu Lorda Britishe!”, zahřměl mužným hlasem. Eragon už měl na
jazyku nějakou tu echt hlášku, naštěstí jsem jej předběhl: “Zdravíme tě, rytíři! Jsme přátelé Tora Elsdragona
i tvého pána, Lorda Britishe. Mé jméno je Nemesis a toto je můj společník Eragon. Směřujeme do hlavního
města. Kam se ubírají tvé kroky? Bylo by nám ctí, kdybys nás doprovodil a poskytl nám ochranu před divou
zvěří a chtivými Lapky.” na Paladinově tváři se rozlil široký úsměv. “Velmi rád přátelé, Vaše jména jsou mi
důvěrně známá. Jste již netrpělivě očekáváni. Poslal mě sám Tor, abych Vás vyhledal a doprovodil Vás do
města.” najednou mu tvář ztuhla, aby se opět rozzářila. “Ach, kde je mé vychování. Jsem Brisingr, velmistr
královských Paladinů.” To jméno jsem slyšel tolikrát, že jsem samou úctou udělal krok zpět. Velmistr
královských paladinů. Nikdy by mě nenapadlo, že pro nás Tor někoho pošle a už vůbec ne někoho, s tak
důležitým postavením. Obvykle se brána otevřela nedaleko města, naneštěstí se její poloha nedala nikdy s
přesností určit. Jednoduše řečeno, nikdy jsem nevěděl, kde skončím. “Nuže, vzhůru do města!”, zavelel
Brisingr a naše skupinka, nyní již tříčlenná, se dala do pohybu.

Netrvalo dlouho a spatřili jsme zářivé věžičky Britainského hradu. Město se táhlo kam až oko
dohlédlo. Honosné budovy střídaly obrovské, několikapatrové krčmy a obchody, se zdobenými vývěsními
štíty. Největší domy samozřejmě vlastnily jednotlivé cechy a guildy, z jejichž majetku těžil zejména Lord
British a královský dvůr. Tradiční, každoroční přehlídka řemesel a umění byla jakousi formou odměny za
jejich oddanost a poslušnost. Na oplátku Lord Bitish, za nemalý peníz, najímal ty nejlepší z nejlepších.
Bojovníky, lučištníky a mágy, kteří se starali o ochranu města jako Městská Stráž. Čas od času se stane, že
se síly zla vzmůžou na útok přímo na město a pak vznikají ty neuvěřitelné příběhy o udatných hrdinech,
magických artefaktech a jiných, dech beroucích věcech, nad kterými se leckomu protočí panenky. A právě
jedna z těchto legend vypráví o muži, k němuž směřuje naše putování.

Bylo to již před mnoha věky, kdy země byla ještě mladá, vzkvétající a mnoho dobrodruhů
objevovalo její tajemství. V době, kdy síly zla dalece převyšovaly síly dobra a útoky na města byli skoro na
denním pořádku. Některá města byla dokonce v držení těchto zhoubných živlů. A právě v těchto časech se
zrodil On. Hrdina, jehož svět Britannijský tolik potřeboval. Jmenoval se Baltazar. Narodil se chudému
podkonímu a švadleně na okraji města Britain. Dobro z něj přímo čišelo. Snad taky díky tomu, v jakých
podmínkách vyrůstal. V prostředí chudinských čtvrtí, kde se setkal s bídou, hladem a utrpením. Vyučil se
kovářem a pomáhal otci s koňmi, když jednou v zimě k nim na noc zavítal muž, který změnil a poznamenal
celý jeho příští život. Byl to Lord British. Rozpoznal v chlapci obrovský potenciál a přijal ho do své družiny
ke královskému dvoru. Baltazar dostal veškeré vzdělání v oblasti historie, magie i boje. Jen jedno ho však
úplně pohltilo. Magie. Ta neuvěřitelná síla! Ve svém studiu dalece předčil ostatní žáky a brzy se z něj stal
mistr. Jeho mentor Xardas, žárlivý, ješitný a vypočítavý, mu úspěch nepřál a přitěžoval mu, kde jen se dalo.
Když jeho snažení nedosahovalo kýženého výsledků, šel si stěžovat k Lordovi Britishovi. Ten však dobře
věděl, co se skrývá za jeho problémy a vykázal Xardase do vyhnanství. A tak se zrodil první Nekromant. To
je však jiný příběh. Baltazar, kterému nyní nic nebránilo v tom, aby se stal nejlepším žijícím Mágem,
studoval ve dne v noci, až jednoho dne nalezl bájný pergamen, se záznamy ztraceného města, v němž se
podle legendy nacházel prastarý pramen, zřídlo veškeré magie. Nedlouho nato vypravil Lord British velkou
družinu v čele s Baltazarem, aby se vydala pátrat po ztraceném městě. Když konečně dorazili na místo,
zjistili, že celé město se nachází v útrobách rozlehlého dungeonu, který se později začal nazývat Despise.
Něco však bylo špatně. Baltazar již při vstupu cítil, že místo je nasáklé temnou magií a je velmi pečlivě
střeženo. Poté, co zemřelo nespočet jeho společníků, si Baltazar uvědomil pošetilost celé výpravy a tehdy
pochopil, proč má být ono místo navždy ztracené. Nechtěl však, aby jeho celoživotní dílo přišlo vniveč a
pokračoval dál, se svým věrným druhem Perunem, Klerikem, jehož léčitelské schopnosti ho nesčetněkrát
zachránili od jisté smrti. Konečně stanuli tváří tvář zřídlu, uprostřed rozlehlé jeskyně. A pak se to stalo.
Baltazar začal jemně světélkovat, až celý zářil a jakási záhadná síla ho vtáhla přímo doprostřed pramene.
Perun, neschopen pohybu, sledoval, jak se jeho přítel pomalu ztrácí v prameni, až naprosto zmizel. V
jeskyni se rozhostilo ticho. Náhle se pramen začal zvětšovat a oslnivě zářit. Ozvalo se tiché praskání, které
stále nabývalo na intenzitě. Celá jeskyně se náhle začala rozpadat a ozvala se ohlušující rána, to když
pramen, přesycen energií, vybuchl. To bylo poslední, co si Perun pamatoval. Našla ho skupinka dobrodruhů
nedaleko Minocu, která ho na jeho přání dopravila do Britainu. Po pár dnech zotavování Perun vše
převyprávěl Lordu Britishovi, jehož bardi pak příběh šířili po kraji. Co se stalo s Baltazarem, nikdo neví,
skutečností však zůstává, že spolu s ním zmizel i bájný svitek a ztracené město nebylo nikdy nalezeno.
Nedlouho poté na Britain zaútočila ohromná vlna nepřátel, dosud neznámých, a téměř se jim město podařilo
obsadit. Nebýt zásahu Lorda Britishe, kdo ví, jak by to s městem dopadlo. Poté co se jim podařilo zahnat
nepřítele na útek. Zavládl v Britannii opět klid a mír.

Když mi Tor vyprávěl tento příběh, který se v jejich rodině předával z generace na generaci, nevěřil
jsem. Později jsem našel v knihovně jakési zmínky, podkládající části příběhu a nakonec se mi povedlo
vyžádat si audienci u samotného Lorda Britishe, který mi vše potvrdil, omluvil jsem se svému příteli a od té
doby snad na nic jiného nemyslím.

Konečně jsme dorazili do Britainu. U brány na nás čekal Tor se svou stráží a již z dálky na nás
mával. “Vítej, Nemesis! Buď zdráv i ty, Eragone. Velmi rád vás vidím, přátelé!”, oslovil nás Tor a obdařil
nás širokým úsměvem. “Moudře jsi vybral našeho ochránce, starý příteli. Nebýt jeho, bůh ví, jestli bychom
se do města dostali v jednom kuse.”, také jsem se zkusil pousmát, ale tvář se mi zkřivila do úšklebku,
vlivem silného slunce, které se vznášelo nad Torovou hlavou. “Ano, časy se změnily. Města na severu jsou
sužovány neustálými nájezdy a Delucii před pár dny obsadila velká skupina krvežíznivých vrahů. Musel
jsem část svých mužů přesunout a to značně oslabilo hlídky mimo město.”, přes tvář mu přeletěl temný stín.
Naklonil se ke mně a skoro neslyšně zašeptal: “Nemáme moc času, chystá se něco velkého, cítím to.” Pak se
odklonil a na tvář se mu opět vrátil úsměv. “Jistě jste po cestě unavení a hladoví. Pojďte, Hylda Vám
připravila menší občerstvení.” Následovali jsme Tora až do jeho příbytku, přímo ve středu města. Jeho dům

byl obrovský. Za ta léta v královských službách si přišel na veliké jmění, takže si mohl dovolit tak velké
sídlo. Hylda stála na prahu, stále stejně krásná, snad krásnější. Tor dosáhl opravdového vítězství, když se
mu podařilo vydobýt si její srdce a následně i ruku. Její zlatavé vlasy jí volně splývaly přes ramena a její
tvář byla na pohled jemná a lehounce zlatavá, jako korunovační klenot, ve kterém byly zasazeny dvě
smaragdově zelené oči a rty barvy nachu. Dech beroucí pohled. “Máš opravdové bohatství, Tore”,
neodpustil jsem si poznámku a při těch slovech jsme se oba dali do smíchu. Když jsme dojedli, neměl jsem
již sílu pokračovat v konverzaci a zmožen vyčerpáním, jsem téměř okamžitě usnul. Ráno mě Tor vzbudil
ještě před rozbřeskem slunce a po krátké, ale vydatné snídani jsme se chystali na tolik očekávanou pouť za
Baltazarem. Tor nás obdaroval svými nejlepšími hřebci a za doprovodu jeho pěti nejlepších bojovníků jsme
vyrazili. Putovali jsme skoro celý den. Celou cestu jsem se snažil vyzvědět něco víc, avšak pokaždé se mi
dostalo stejné odpovědi: “Trpělivost příteli, na zodpovězení tvých otázek bude dost času později.” Po
dalších marných pokusech jsem to vzdal a pohroužil jsem se do svých myšlenek. Snad konečně najdu
odpovědi na své otázky, a když ne, co pak? Byl jsem tak zaneprázdněn, že jsem vůbec nepostřehl, že jsme
dojeli k cíli. Naskytl se nám pohled na cosi, co kdysi nejspíš připomínalo chatrč. Chaloupka byla celá
obalená mechem, doslova zarostlá v zemi na úpatí hory. Nad ní se tyčil mohutný platan s kmenem širokým
jako hlavní Britainská brána. Dojeli jsme až k chaloupce, a uvázali své koně k mohutné větvi platanu. První
šel Tor, za ním já s Eragonem, zbytek družiny zůstal venku.

V místnosti bylo šero, že jsem skoro neviděl na krok, jen v rohu rudě svítily uhlíky dohořívající v
krbu. Vše bylo pečlivě uklizené, bylo zřejmé, že si majitel potrpí na pořádek a čistotu. Naproti krbu, zády k
nám seděl ve svém křesle On. Baltazar v celé své kráse. Myslel jsem, že to bude nějaký vetchý stařec, ale
přede mnou seděl muž, ve věku kolem čtyřiceti let, se zlatavou, bujnou kšticí. Ani náznak šedin. Nic. Ten
muž vypadal naprosto zdravě, dokonale. Možná až příliš dokonale. “Buď vítán, Tore! Přivedl jsi ho? A kdo
je ten druhý?” Tor se mírně uklonil a tak jsme se také uklonili. “Mistře Baltazare, je pro mne velkou ctí se s
vámi opět setkat. Ano, zde je Nemesis, cestovatel z jiného světa a jeho společník Eragon.” “Musím Vás
požádat, abyste odešli, Tore. Ty i Eragon. Ty zůstaň Nemesis.”, řekl Baltazar a jakoby mimoděk se dveře
světnice otevřely. Pokynul jsem Markovi, aby odešel. Zůstali jsme sami. V místnosti zavládlo hrobové
ticho. Baltazar se sehnul pro poleno a přiložil jej do vyhasínajícího krbu. Poté se pohodlně usadil do svého
křesla, vybídl mě, abych také usedl a začal vyprávět.

“Příběh, který ti teď povím, doufám zodpoví všechny tvé otázky, tak mě nepřerušuj.”, pronesl
přátelsky. “Vše začalo mým příchodem na dvůr Lorda Britishe. V té době mi bylo pětadvacet let. Byl jsem
urostlý, pohledný muž a tak nebylo divu, že jsem se těšil velké přízni žen. Osud ale chtěl, abych se
zamiloval zrovna do královny, manželky mého pána, kterého jsem si vážil stejně jako otce. Jmenovala se
Lakmé a byla to nejkrásnější žena, jakou si kdo dokáže představit. Jedné noci se však celý můj život změnil,
když mi Lakmé oznámila, že semnou čeká dítě, syna. Nebyl jsem schopen slova, úplně mě ta zpráva
ochromila. Jakmile ze mě opadlo prvotní nadšení, ihned jsem začal plánovat náš útek. Lakmé však
nesouhlasila a chtěla zůstat v bezpečí dvora. Král, který až doposud neměl dědice, byl novinou mile
překvapen a uspořádal sedmidenní radovánky. Syna nechal pokřtít a dal mu jméno Adam. Abych zahnal
myšlenky na to, že nemohu být se svou láskou a svým synem, hledal jsem rozptýlení v knihovně, kde jsem
po letech usilovného pátrání našel pergamen s polohou ztraceného města. Nedlouho potom se naše výprava
vydala na cestu. Když se můj společník Perun vrátil a vypověděl králi, co viděl, prohlásili mě za mrtvého. Já
jsem však mrtvý nebyl. Poté, co mě pramen vtáhl do svého středu, jsem uzřel, jaká pohroma se blíží na lid
Britannijský a pomocí kouzla jsem pramen zničil v domnění, že tak zabráním mohutné invazi démonů.
Svého přítele jsem přemístil, jak nejdál jsem mohl, abych ho zachránil. Udělal jsem však obrovskou chybu.
Pramen fungoval jako jakási bariéra mezi světem zla a tím naším. Co se stalo pak, už určitě víš.“, souhlasně
jsem přikývl a s napětím poslouchal dál. “Tížen svědomím za tolik ztracených životů, jsem se uchýlil do
vyhnanství a od té doby žiju tady. Když se o mé smrti dozvěděla Lakmé, zachvátila ji zhoubná nemoc, až
nakonec zemřela žalem. Byla to čestná žena a na smrtelné posteli se králi vyzpovídala ze svých hříchů. Král,
pohoršen tím, co se dozvěděl, nechal Adama vykázat ze země a uvalil na něj kletbu, jež ho měla sužovat
celý jeho život. Spolu s Adamem uprchla i jedna služka jménem Eva. Nedokázal jsem se dívat na to, jak můj
syn trpí a proto jsem se mu zjevil ve snu a sdělil mu tajemství cestování mezi světy. S čím jsem však
nepočítal, byla kletba, která při průchodu do vašeho světa zbavila Adama i Evu nesmrtelnosti. To jsem se

ovšem dozvěděl až z vyprávění, které mi o tobě a tvém světě pověděl Tor.” Seděl jsem tam a hleděl v
němém úžasu, neschopen pojmout to, co jsem právě vyslechl. Tak tohle je ten ráj, ze kterého byli Adam a
Eva vyhnáni v příběhu z Bible. Nyní jsem všemu rozuměl. Střípky jako by se poskládaly do spletité
mozaiky a dokonale do sebe zapadly.
Seděli jsme tam celé hodiny a rozprávěli o našich světech. Řekl jsem Baltazarovi vše, co jsem věděl
a on tam jen tak seděl a se stínem ve tváři mlčky poslouchal. Nakonec jsem se s ním rozloučil a přidal se ke
svým společníkům venku před chalupou. Baltazar mě prosil, abych si jeho tajemství nechal pro sebe, že to
tak bude lepší, naštěstí jsem ho přesvědčil, že by bylo nespravedlivé nesdělit lidem z našeho světa, odkud
pocházejí. Když se mě ostatní ptali, o čem jsme si tam tak dlouho povídali, jen jsem si něco zabručel pod
fousy a dal tak znamení, že se o tom nehodlám s nikým bavit. Eragon byl poněkud zklamán, ale když jsem
mu později vyprávěl příběh o Adamovi a Evě, stejně mi nevěřil.
Tohle je náš ráj, Temný ráj.

“Síla člověka je dána silou vůle a odhodláním, které má.”

XXXX

[Inkvizitor Dan]

Povídka č. 5 :

Až na dno

…a Bohyně rozesela po obloze hvězdy jedním máchnutím ladné bělavé ruky, uronila slzy a ty se rozlily jako oceány, prudce vydechla a dala vznik větru a bouři, zvedla ruce a ze země vystoupily hory, vryla prst do půdy a utvořila temné sluje plné zla. Zlo a dobro. Nemůže existovat jedno bez druhého. Stejně jako země bez oblohy, půda bez vody a noc bez dne. Vy svatí strážci budete mými vyslanci mezi živými, šířit dobro, lásku a mír, trestat pýchu a nenávist. Bohyně vdechla život prvním lidem...

Kniha Zrození, kapitola IX., Knihovna cechu kleriků

V krbu zapraskal oheň a vzduch opět provoněl závan čerstvých bylin a pryskyřice. Místnost zdobenou pár obrazy na zdi z šedé žuly osvětloval plápolající krbový oheň. Mladý muž sedící za stolem u petrolejky si otevřenou knihu založil proužkem kožešinky. Na jejím rubu byl vyryt a zvýrazněn nápis “Takko”. Knihu odložil, přešel k oknu a zadíval se do hluboké noci na vrcholky Yewských stromů, které ozařoval svit luny. Otevřel okno a do místnosti se přimísil závan horké letní noci. Usmál se a zavřel oči. Měl chuť vyrazit do města. Radovat se a smát s lidmi, ale zákaz ukládaný kodexem byl nesmlouvavý. Žádné noční vycházky během studií. Striktně dodržované pravidlo, jehož porušení vám velmi rychle zajistilo cestu domů a doživotní vyloučení z řádu. Nenávidím noci jako je tato. Samota mě ubíjí. Jediné co mě tu ještě drží je touha stát se mocným léčitelem, poté tramtadadá a brázdit kouty světa. Někdy mě napadá proč jsem vůbec vstoupil do tohoto lesního města. Možná to nebyla náhoda. Raději jdu spát, než mě napadne nějaká hloupost. Zítra mě čeká těžký den. Musím se naučit odstraňovat kouzlem otravy a halucinace. Jedno z nejtěžších léčitelských kouzel. Muž se zeslékl, opláchl v lavoru vlažné vody a nechal dohořet v krbu oheň. Přitom pomalu usínal ve skromné posteli. Jeho sluch registroval vzdalující se hluky noci. Myšlenkami se ztrácel tisíce kilometrů daleko v čase i prostoru.
Tyčil se nad armádami rytířů a vzpřímeně stál v lesklé modré zbroji, která zářila na dohled daleko. Jako anděl hleděl nad helmami válečníků a poté zvedl ruce k nebi a zvolal “Vas Uus Sanct”. Celou armádu polila světélkující záře, která po chvíli zmizela. Každý léčitel měl přidělen jeden oddíl vojáků, o které pečoval. Muž v andělské zbroji sesílal požehnání na hrdiny stojící před ním. Dával rozhřešení, naději a útěchu před těžkým bojem. U pasu připraveny svitky a byliny na mocná léčitelská kouzla. Kolem prstů na ruce mu doslova blýskala magická moc seslaná snad samotným nebem. Zvedl svůj štít čelem dopředu, zamával palcátem a dal znamení. “Útok !” zvolal. Jako mravenci se armáda přelila přes kopec.
Odpoledne dalšího dne po výcviku jako vždy trávil v knihovně nad starými spisy a pergameny. Pročítal historii řádu a slavné činy starodávných léčitelů a po chvíli narazil na velmi zajímavou povídku.

…Bohyně uronila poslední slzy, které se kutálely hluboko pod zem a vytvořily Pramen. Jeho moc skýtá neskutečné možnosti, snad samotnou podstatu života. Kdoví. Zatím se žádným badatelům a dobrodruhům nepodařilo kýženou tekutinu nalézt. Možná ani neexistuje, možná jsou to legendy. Poslední kdo má informace o Prameni se již nadobro ztratil z povrchu země. Nikdo neví kam. Většina obyvatel Britannie považuje legendu za výmysl k pobavení krčmách.

Legendy a báje léčitelů, kapitola XVI., Knihovna cechu kleriků

Myšlenka na pramen mi nedala spát. Na každém výmyslu je vždy něco pravdy. Musím cvičit kouzla a léčení. Moje studium v cechu je už téměř u konce. Brzy vyjdu do světa. Mám velké plány, především cestovat. Ach ta myšlenka mi vyvstávala v hlavě každý den.
O čtyři měsíce později Takko dobaloval poslední věci a opouštěl svůj pokoj v cechu, kde strávil několik posledních let. Bylo mu možná i smutno, přeci jen tu strávil kus svého nedlouhého života. Ale motivace v podobě výzvy dobrodružství a cest do světa byla silná. Zabouchl dveře. Rozloučil se s mistry a přáteli. Odevzdal klíč a nasedl před budovou na koupeného hnědého koně. Ranec s věcmi mu poskakoval připnutý k postroji. Odjel hluboko do lesů směrem na jih. V Yewu už se nikdy neukázal. Zpočátku se potuloval mezi městy Britannie. Vydělával si jako doprovodný léčitel na menších výpravách pořádanými žoldnéři. Jednalo se o drobnější práce, občas vymýtit hřbitov, vyčistit stoky a nebo najít ztracené lidi. Mnoho následujících let se cvičil a stoupal ve svém umění. Uměl již i nejobtížnější spirituální magii- oživování padlých. Pomalu se účastnil i větších výprav na dno temných a zlem prostoupených slují a sklepení. Poslední z jeho návštěv patřila pralesní citadele skryté hluboko v nitru Starozemí. Našel zde podivuhodný hmoždíř, při jeho bližším zkoumánímu mu vyvstanula znovu napaměti, zřejmě intuicí, myšlenka na Pramen. Prošel valnou část země, ale ani stopy ani zmínka o prameni. Už pomalu přestával doufat, že něco takového vůbec existuje. Až narazil na tuto zvláštní věc. Lektvar získaný z hmoždíře si uchoval u sebe a uložil pečlivě do banky. V následujících třech letech významně pokročil v bádání. Informace byly pečlivě ukryty, ale kdo hledá, ten najde. Musel procestovat celou Britanni, každý kout, les a jeskyni. Navštívil i nejhorší pekelnou jámu nedaleko hlavního města v horském komplexu. Nic dosud tak hrozivého nebylo objevenou člověkem. Zažil zde děsy horší než si vůbec kdo může představit. Mnohokrát na něho sáhla Smrt, ale vždy nějak vyvázl. Ještě dnes se při myšlence na tu hrozivou výpravu otřepal. Stal se z něho léčitel nabitý zkušeností, odvahou a pílí. Hledání a vytrvalost ho obdařila více něž štědře. Nic na světe není nemožné.
Vousatý muž stál v lesklé zářivě modré zbroji ve stanu nad rozloženými mapami. Okolo stálo dalších pět osob. Vykládalii, ukazovali na mapu a kývali hlavami. Vousatý muž se vztyčil, pokýval hlavou a vzal o zeď opřený palcát a mohutný červený štít. U pasu měl přivázanou malou lahvičku s průzračnou až světélkující tekutinou. Vyšel před stan a nasedl na černého koně. Vyrazil blátivou cestou dokopce za svou armádou. Jamile dojel na místo oddíly byly již seřazeny do skupin. Důstojník ihned přiběhl a pokynul na pozdrav. “Vítám vás Lorde Takko.”

[Inkvizitor Dan]

Povídka č. 6:

Únos Claudie

Je chladné ráno a nad Britainem už svítá slunce. „Jaká ironie“ pomyslel si Kardinál Jan de Rahne když poprvé toho dne vykoukl z okna „Taková krásná země nemá zapotřebí potýkat se s takovými problémy. Měli jsme vrahům uničit přítrž dokud byl čas.“ Oblékl do sváteční garderoby a vyrazil dlouhou chodbou k jídelnímu sálu. Snažil se cestou potlačit své myšlenky na problémy které jeho zemi již delší dobu připravují vrahové. Při lovení kořisti v podzemních komplexech, známých jako „Dungeony“, již ztratil mnoho svých nejlepších mužů. „Ne, dnes nebudu pracovat“ rozhodl se „Má jediná dcera má osmnácté narozeniny, udělám si pěkný den.“
V jídelním sále byla hostina již připravená, usedl ke stolu a trpělivě čekal. „Kde k čertu ta Claudie vězí.“ Po dobré půlhodině čekání se již zdálo být něco v nepořádku. Lehce popuzený Kardinál vstal od stolu a vydal se chodbami Britainskými chodbami do lóže své dcery. Cestou z okna zahlédl svůj lid v čistých ulicích jak zdobí své domy, pouliční osvětlení i cimbuří hradeb. Na chvíli se zastavil a pyšnil se pohledem na ten skvost. Poněkud klidněji pak pokračoval v cestě. Dorazil ke dveřím a třikrát, jak mělo celé osazenstvo hradu smluveno, zaklepal na dubové dveře. Nic. Zaklepal podruhé. Opět nic. Když mu došla trpělivost, zprudka vtrhl do dveří „Kde sakra …“ Na okamžik se mu snad zastavilo srdce. Ač byl pokoj zdevastovaný a veškeré cennosti ukradené, Kardinála zaujala jiná věc. V rohu pokoje byl Syndicus, osobní strážce Claudie, propíchnutý mečem. „K čertu. K čertu s nimi.“ Claudia byla pryč. „Do hajzlu.“ Zrovna když vybíhal z pokoje aby svolal svoji stráž o něco zakopl. „Co to...“ zvedl ze země tenkou zelenou knížku jaká by se vešla i do kapsy. Byla to cestovní kniha, taková jakou si vrazi vyčarovali již před mnoha lety aby jim umožnila snadněji cestovat po světě. „Tak takhle to je!“ Utíkal chodbami do hlavního sálu tak, že by doběhl i do Minocu ještě před západem slunce. Jen koutkem oka zahlédl houf stráží u hlavního chodu „Svolejte mi velitele! Okamžitě, do hlavního sálu!“.
Ani ne do hodiny před ním stáli Meggie, velitel Orderu, a Noob, velitel Chaosu. „O současném stavu naší ze mě jste již informováni. Pomalu jsme dostávali naši situaci pod kontrolu, ale dnes v noci vrahové unesli moji dceru.“ Oba velitelé ztuhli a mlčky dále pozorovali a poslouchali Kardinála „Nezanechali žádný vzkaz,ale podle této knihy co jsem našel lze soudit že to je skupinka která si říká Hated. Pochybuji ale že by si na takový čin troufli sami. Buďto si najímají žoldáky, nebo se spolčují s ostatními. Nevíme ani co je k tomuto činu vedlo, ale předpokládám že budou požadovat výkupné. Jejich špinavému řemeslu se v poslední době nedaří, jistě chudnou. To, že budou skoro jistě požadovat výkupné nám dává čas, ale přesto nesmíme otálet. Musíme je najít a zničit!“ Chvíli si mlčky prohlížel oba velitele. Vycítil jejich nervozitu. „Noobe. Ty sám jsi býval jeden z nich. Musíš teď dokázat svoji loajalitu. Znáš místa kde se vrahové scházejí. Kde myslíš, že by mohli Claudii skrývat?“ Noob ztěžka polknul, jen velmi nerad se, byť jen myšlenkou, vracel ke starým krvavým dobám. „Znám pár míst, pane. Na místě zvaném Illshenar ve velké bažině mají pár přístřešků. Zdá se mi to ale nepravděpodobné. Spíše si myslím že… Ne, to he hloupost.“ Chvíli nervózně kroužil po místnosti. Kardinál i Meggie trpělivě vyčkávali. Noob v kruhu ušel již dobré dvě míle když se zastavil a zvedl hlavu „Asi vím kde jsou. Yewský hrad. Už je to dávno kdy se tam bojovalo, ale vrahové tenkrát vybudovali tajný vchod. Já hlupák, jak jsem mohl zapomenout. Tam budou, tím jsem si skoro jistý, pane.“ Krále tato novina o Yewském hradě nepotěšilo, ale měli alespoň nějakou šanci k nalezení jeho dcery. „Výborně! Svolejte okamžitě své muže!“ Noob i Meggie si vyměnili nervózní pohledy. Promluvil Meggie „Pane, vy znáte naši situaci. My máme málo bojovníků. Všichni vaši strážci hlídají města, a ti v žádném případě nesmějí opustit svá stanoviště, mohlo by jít o past. “ Kardinál si rukou pročísl vlasy a vstal z křesla „Pravda, brachu. Pravda. Nemůžeme ale nečinně sedět a přihlížet. Ze všech měst, z celé země, z každé vesnice přiveďte tolik dobrovolníků, kolik jen budete moct. “ Oba velitelé vyběhli z místnosti poklusem se slovy „Ano, pane!“ a plným odhodláním zachránit Claudii.
Ve svém křesle seděl Kardinál snad půl den bez hnutí. Nedokázal se napít ani najíst. Stále jen přemýšlel o Claudii, když ho z myšlenek vytrhl jeden ze strážných „Pane, je tu nějaký cizinec. Tvrdí že ví něco o Vaší dceři.“ Král vyskočil z křesla „Pusťte ho sem!“ Zakrátko do dveří vstoupil ne příliš vysoký, štíhlý muž. Byl oblečený v róbě s kápí ale i přes stín zahlédl Kardinál v jeho tváři drsné rysy bojovníka. Snad by se i bál, nebýt jeho osobní stráže připravené zakročit. „Povídej, co víš o mé dceři?“ Cizinec chvíli jen zhluboka dýchal. „Za starých dob jsme se mívali dobře. Dalo by se říct výborně. Nicméně poslední dobou se zdáš být chytřejší než kdy jindy, bravo. Většiny tvých výprav projdou Dungeonem bez povšimnutí, lidé cestují pomocí magických bran a my tak hladovíme. Nebaví nás hladovět. Chceme pět milionů zlatých výměnou za život tvé dcery. Tuto neděli při západu slunce ve městě Yew. Přesněji tam, kde se z mrtvých stávají živí. Budeme tě čekat, Jane.“ Při zaslechnutí svého jména Kardinál ztuhnul. Ten hlas znal. Ale odkud? Rozběhl se proti „Kdo jsi?! Který z té špinavé bandy zrádců jsi?!“ Když už se po cizinci sápal, zmizel. Dočista se vypařil. Pak mu to došlo. Po celou dobu jejich rozhovoru schovával cizinec v ruce něco co vypadalo jako kámen. Mělo mu dojít že to byla teleportační runa. „Už dost bylo všeho. Teď když jsem si téměř jistý jejich skrýší, nechť tedy vypukne boj.“