Dark Paradise

Kód: Vybrat vše

Ze života dobrodruha.

Lovec a kořist. Kořist pronásledována umírá aby lovec mohl přežít. Stále dokola se opakující děj. Jenže někdy se stane, že i lovec je uloven, ne aby se stal potravou, ale aby musel trpět. A co s tím naděla? Nic, vůbec nic, protože vlastně trpí dobrovolně a rád, i když …


	Nad kopci pokrytými bílou přikrývkou krouží orel, pozoruje tmavou tečku, která se pohybuje rychle po pláni, sleduje pozorně její pohyb a přibližuje svůj ladný let blíž k ní,Kořist. Jen o kousek dále se pohybuje další tvor, pohybuje se rychle a sebejistě, beze strachu, sleduje pohyb orla a vytrvale si rozráží cestu hlubokým sněhem,Lovec.

	Kořist cítí nebezpečí, ví že se blíží její konec a prchá. Orel krouží čím dal tím blíž a blíž nad tvorem.Kořist je zmatená, to co je nad ní musí byt to nebezpečí, rychle od toho pryč! Krev v žilách se začíná bouřit, krajina před ní se divoce kolíbá, ale musí utíkat, rychle, honem, rychleji! Lovec vidí v dálce se blížící tmavý bod, sundává ze zad luk.Poklekl na koleno. Levou rukou uchopí luk a pravou vytahuje z toulce šíp. Laň se blíží, zmatená a vyděšená nevidí lovce před sebou, prchá.Šíp zapadá do tětivy luku, lovec klidně pravidelně dýchá, už rozpoznává obrys kořisti.Tětiva se napíná cíleným pomalým pohybem, luk se prohýbá pod mocnou silou. Kořist ale začíná tušit, že něco není v pořádku, ale co?!  Běží, pořád běží, ví že nesmí zastavit! Lovec už jasně vidí svou kořist, tětiva se ustaluje  v nejnapnutější pozici. Lovec zadržuje dech, hrot se pevně zaměřuje na kořist.Čas se zpomalil.Lovec vnímá tep obou srdcí. Buch, buch. Laň už jasně cítí, že běží špatným směrem. Musí rychle jinam! Hned teď! Ale nohy jí ještě nechtějí poslechnout. Buch, buch. Teď. Teď je ten správný okamžik. Pravá ruka pouští tětivu. Obrovská síla vložená do napnutí se v mžiku uvolňuje. Šíp vyráží na svou krátkou smrtelnou cestu. Buch, Buch. Nohy laně konečně poslechly, svaly se zatínají a brzdí její tělo v pohybu vpřed. Ale už je pozdě, příliš pozdě. Čas se zastavil. Šíp už nemůže minout. Až teď si kořist všimla toho, koho se celou dobu bála.Vidí mu přímo do očí. Jak je možné, že ho neviděla dřív? Čas se opět rozběhl. Poslední myšlenka kořisti.Pryč!! Šíp dokončil svou pouť.Buch. Na pláni se rozhostilo ticho. Lovec vstal, došel k lani, poklekl a pomodlil se. Na rameno mu usedl orel. Jeden tvor zemřel, aby jiný přežil.



	Dnes byl úspěšný lov. Taky už doma nebylo pomálu co do huby a hlavně má dnes přijet návštěva. Pro pána ! Sakra! Jak jsem mohl zapomenout, to bude zase řečí, ta si mě zas vychutná. Musím si pospíšit, snad se stihnu vrátit dřív než přijede Ona. Běžet hlubokým sněhem s laní na sáních není ideální, ke srubu to mám za běžných podmínek (jako je blížící se  sněhová bouře , nebo smečka nenažraných vlku v zádech) tak do západu slunce. Někdy jsou ale situace, kdy ve vás hrůzou vyvolaný adrenalin udělá s tělem divy, a tak se mi povedlo dostat se ke srubu ještě za ostře slunného dne. 

	Sotva jsem dorazil ke srubu už jsem koukal kolem dokola a nikde žádny kočár. To vypadá nadějně, třeba Jí po cestě potkala nějaká ta běžně dostupná smrtelná ošklivá příšerná sněžná bouře a nebo smečka děsně hladových zubatých šílených zlých vlků. I když při mém štěstí se bouře na just zrovna nekoná a vlky určitě jako na potvoru chytl nezkrotný průjem z poslední večere. Jak to Ona děla? Je snad nesmrtelná ? Dotáhl jsem laň do mrazáku, což je jen díra do země, vykopaná ve všude přítomném sněhu, s vysokým kůlem, zatlučeném na okraji. To aby byla ta džuzna vůbec vidět v té všudypřítomné bílé, anebo kdyby napadal zas průměrný noční bonus - půlmetr  sněhu. Ještě jsem si šel odložit luk do kůlny a …. „Sakra“ Ona přijela na koni ,ne na kočáru jako obvykle, ale jen tak na koni, co si myslí škatule jedna..Z venku se ozvalo zavolaní.  „Miláčku pojď už dovnitř, maminka přijela“  „Do prdele“ zaklel jsem, ale jen tiše, Ona má totiž moc dobrý sluch.Vyšel jsem z kůlny  zastavil jsem se u mrazáku a na chvilku se zamyslel. Prcek sem neleze, má z mrazáku strach, můj poklad sem taky nechodi, nesnáší ten pohled na padlou zvěř, takže jediný, kdo sem přijde očumovat , je jen Ona. Rychle jsem mírně rozšířil otvor mrazáku a posunul kůl o metr jiným směrem.Když jsem odcházel, tak jsem se spokojeně zubil. Ta představa ucpané díry Jejím oplechovaným tělem mě potěšila.

	Tři, dva, jedna , teď … otevřel jsem dveře, nadechl se na pozdrav. „Tóóóóóníííííčku“  Nenávidím když mi říká Toníčku. *muck*   Néééé! Ona mi dala pusu. A je po večerním rozmnožování. „Já tě tak ráda vidím“ *muck*  Do prkýnka už zase! To mi děla schválně. „Ahoj maminko, taky Vás rád vidím.“ To jsem vážně řek?  „Óh ty můj kloučku, pojd sem a obejmi mě“ Jejda, teď po mě skočí a já nemám kam ustoupit a nemám u sebe ani meč, krucinál. „Ouuuch!??*!§!“  To objetí zabolelo. „Jéé promiň, já si neodepnula bedérní plát.“ Jo toho jsem si taky všimnul, ale z důvodů nutných pro přežití jsem se mile usmál. „Ale ty mas kulky jak z olova, než vyrosteš tak se to zhojí.“ Ta má ale příšerný úsměv, ja ti dám že náhodou zapomněla odepnout. „Zajisté maminko.“ Pohled z očí do očí a obou nám bylo jasné že to nebude lehký večer. „No tak vy dva, přestaňte se škádlit.“ Ach, ten krásny něžný hlas, je vůbec možné, že je to dcera Téhle … no však víte. „Ahoj poklade, ulovil jsem laň, zítra uděláme hody.“  Polibek,krátký hebký, jo, pro ten stojí za to bojovat a žít. „Skočím se převlýknout do něčeho pohodlnějšího“  Á, skoro bych zapomněl. „Kde je prcek. Nesežrala ho?“ zašeptal jsem směrem k Peťce a zazubil se. „Já to slyšela.“ Sakra, jak to dělá. „Ale, to od tebe nebylo pěkné miláčku, schoval se jako vždy, výš kde.“ Zase ten Polibek, ach, proč se cítím tak provinile. „Brum Brum, kdepak dítě je, Brum Brum.“ Zaduněl můj hlas a ještě jsem u toho efektně zadupal abych dodal výstupu důvěryhodnost, cítil jsem se pánem situace. „Koukám holka, že ten tvůj může přinejhorším dělat v lese škodnou.“ Teda ten Její usměv vážně nahání hrůzu, a navíc je po situaci i po pánovi. Dodupal jsem se až za almaru (ne za tchyni, ale za tu dřevěnou, i když s tím dřevem maj lecos spolecnýho ) „Baf!“ Prcek se jako vždy *děsně* polekal, což jen přidalo Maminčině tvrzení o škodné na pravdě.   „Čau prcku, nezlobil jsi maminku? Tatínek ti přivez dáreček. Teď ale šupem do koupele za chvilku je večeře. No tak, honem, nebo tě sežere medvěd. Brum, brum.“  *Dup,Dup*  Prcek za víceméně spokojeného řevu odběhl spolu s mým pokladem do koupelny.  Jó, na svůj taťkovský um jsem zvláště pyšný. Jenže něco je teď špatně.Aha, to protože jsem zůstal spolu s Tchýní sám, bože můj při mně stůj. „Slyšela jsem že lov ti jde výborně a koukám že kondici máš taky skvělou. Sotva si tu laň zkolil už si pelášil jak o život domů. Ale byla to  pěkná rána a to s tím orlem taky vychcaná věcička.“ Zarazil jsem se, Ona mě pozorovala ?  Jakto že jsem si ji nevšimnul ?!   Jasný, těžko vyzrát nad nejobávanější válečnicí široko daleko, ale ani jsem neviděl žádné stopy,  holt je dobrá. „Ale jo, to výš, běžný den. Chvilka stopování a pic ho!“  „Chvilka říkáš? Běhal si za tou laní od rána, ale musím uznat, že  máš výdrž, kdybys ji netrefil tak by jsi ji určitě uběhal.“ Zase se mi směje potvora,výdycky to zní jak když se blíží železařství, taky by mohla aspoň tady odložit ty svý plechy, vypadá v tom jak golem. . „A co s mečem už ses naučil se nepíchnout do zadku, nezkusíme si trsnout ?“  A je to tady, když už mám být pokořen, tak úplně, to je její krédo. „Nemyslím že je na to vhodná chvíle“ Sotva jsem to dořekl, už se mi u nohou válel meč. „Já ho do ruky nevezmu, výš dobře jak nemá Petra ráda, když se spolu bijem“  Přesněji, když si Ona se mnou hraje, jak jsem říkal … nejobávanější bojovnice široko daleko versus prosty byť statný lovec, copak mám šanci? Ale to už Její meč svištěl vzduchem, efektním saltem jsem se vyhnul ostří a za letu sebral meč ze země. „Hmm, koukám že se lepšíš.“ Lepším? Tohle bylo nejlepší artisticky číslo jaký kdy mohla vidět."Díky , Maminko" Krátký švih horem, otočka a Její mocný úder z boku, jak předvídatelné, tím mě nepřekvapí. A zase série úderů, švih prásk bum křísk. Odrazil jsem Její poslední úder, zavrávorala využil jsem situace, meč pěkně pod krk. „Ha a mám tě“ Teď jsem byl v sedmém nebi, porazit  jsem Tchýni, ah já snad blahem omdlím. „Myslíš“ Mrkla na mě a koukla se směrem k podlaze. Velice pomalu jsem se podíval taky.No a teď jsem se pro změnu cítil jak eunuch pred zeunuchovatěním. Jak to tak vypadá, pokud budu chtít mít ještě děti, měl bych se vzdát. Hvíííííízd, prásk! Vzduch se rozvířil a zavoněla ocel. Dvaceti kilová bitevní obouruční sekera se zasekla přesně mezi mě a Tchýni. To bylo poprvé co jsem viděl vyděšený výraz na Tchýnině tváři! Sice jen na chvilku ale byl tam. Oba jsme se prudce otočily a tam stála Petra a s úsměvem na rtech tím krásným klidným tichým hlasem dodala:  „Večere se podává, běžte se umýt.“ Pak Peťka, slunce mé duše, ladně došla až k nám a jakoby mimochodem vytrhla sekeru z podlahy a pověsila zpátky nad krb. Spokojeně jsem se zasmál, tohle byl jasný signál pro Tchýni, že žádné skalpování se tu trpět nebude, ó díky bohu za to poupátko.

	Toho večera se už moc nestalo. Jen muj synátor se vyznamenal. Po tom, co se ho Babička zeptala jestli se nebojí strašidel jí na to suveréně odpověděl, cituji: "Ne, nebojím, ale že tu určitě nějaký jsou, protože táta říká, že se tu pořád stejně kolem domu plíží ta Babizna, co nás chce jen sežrat." 

	A konečně už jsem v posteli, byl to velmi náročný den."Toníku, nezlob tak maminku, víš že jí mám ráda." Když se na mě takhle podívá, vždycky mám výčitky."Vím miláčku, já se vynasnažím, ale víš dobře jak si ráda rejpne ... někdy i mečem." Chabá obhajoba, vím. Přitulila se ke mně a zašeptala mi do ucha: "Ty to zvládneš, jsi silnější než Ona." To, mi lichotí, jasně že to zvládnu, jsem přece Pán tohohle domu a Pán lesa. Někdy nevím proč se pořád snažím s Tchýní vycházet.Pohladila mě a políbila. Jo, už si vzpomínam, kvůli tomuhle. Ah, další polibek. Kvůli této chvíli stojí za to vtrhnout do nehlubších jeskynní a vrhnout se na démony, rvát se do posledních sil s netvory celého světa, nechat padnout království, snést slunce z nebe ... anebo pozvat Tchýni. 
                           A tak , Lovu Zdar.